Moje stará tetička mi jednou obšírně líčila historku o tom, jak ve čtrnácti nosila stuhy ve vlasech a spolužačky jí je záviděly. Táhlo jí na 90 a současná realita pro ni ztratila přitažlivost; rozpustila se v záři televizní obrazovky, na niž neustále – s krátkými přestávkami – zírala. Píšu tu větu v minulém čase, protože se tetička před časem přestěhovala do dimenze bez televizorů.

Zatímco spousta starých lidí žije minulostí, nejeden mladší člověk je naopak v permanentním časovém předstihu. Poznáte ho podle toho, že v rychlíku deset minut před plánovaným dojezdem do cílové stanice vyskočí ze sedadla, sebere svou tašku či kufr a zařadí se do fronty tvořící se v chodbičce. Vlak uhání dál krajinou, ale on trpělivě stojí v řadě a v hlavě si promítá program na příští hodiny. Vtom vlak zničehonic zpomalí, i když ještě není nádraží na dohled, a pak zcela zastaví před návěstidlem… Čekání v chodbičce se z deseti minut protáhne na čtvrthodinu.

Zkuste tomu pánovi vysvětlit, že se zbytečně stresuje… Budoucnost, na dosah ruky, ho přitahuje jako magnet.

Ve francouzských vlacích vás krátce před příjezdem do stanice hlas z reproduktoru nabádá: „Nevystupujte před zastavením soupravy, ani mimo nástupiště!“ Považoval jsem tu výzvu za absurdní tím spíš, že během jízdy jsou dveře blokovány. Pak jsem všechno pochopil: lidé žijící v předstihu jsou s to vystoupit i z vlaku se zamčenými dveřmi.

Takhle pořád kvaltují, až se to jednoho dne otočí; o své tetičce jsem vám tu ale už vyprávěl.

Deník Metro, 17. 10. 2018