Atmosféra v současné Evropě je rozjitřená a prakticky jediná jistota, kterou máme, je, že si nemůžeme být jisti ničím. Uprchlická krize kulminující v roce 2015 otřásla důvěrou v Evropskou unii. Paradoxně nejpatrnější je tento fenomén ve středoevropských zemích, které byly – s výjimkou Maďarska – krizí nejméně dotčeny. Vlády Polska a Maďarska zahájily pozvolnou destrukci systému liberální demokracie. Obdobím nejhlubších nejistot však prochází Velká Británie, jejíž občané před dvěma lety v referendu rozhodli o vystoupení země z Evropské unie.

Brexit je rovnice o mnoha neznámých

Britové mají dnes jistotu pouze v datu a hodině odchodu své země z Evropské unie. Podle článku 50 evropských smluv je přechodné období od oznámení úmyslu nějaké země vystoupit z Unie do vypršení jejího členství maximálně dvouleté. Premiérka Theresa Mayová je učinila 29. března 2017. Její vláda poté rozhodla, že Británie opustí Evropskou unii 29. března 2019 ve 23 hodin. Jak vidno, hodlají Britové oné dvouleté lhůty využít do mrtě – bez jedné hodiny!

Vzhledem k počtu neznámých provázejících jednání mezi Londýnem a Bruselem se jim ani není co divit. Předmětem nejtvrdšího handrikování je finanční kompenzace, již bude muset Velká Británie Unii uhradit. Konzervativní premiérka Mayová razí myšlenku tzv. tvrdého brexitu zahrnujícího vystoupení z jednotného trhu i celní unie. Jenomže je zde řada problémů. Ten největší se nazývá Severní Irsko. Na rozdíl od zbytku Británie má pevninskou hranici s jinou zemí – Irskou republikou, která je členem Evropské unie. Odchodem Británie z Unie se tak tahle hranice automaticky stane vnější hranicí EU a budou na ní muset být znovuzavedeny hraniční kontroly. Jejich obnovení je však v příkrém rozporu s Belfastskou dohodou z roku 1998, jíž byl ukončen třicetiletý krvavý konflikt v Severním Irsku. Vláda v Londýně nyní tvrdí, že i po březnu 2019 zůstane hranice otevřená, nic ale není méně jisté…

Obyvatelé Severního Irska, kteří v referendu o brexitu většinově hlasovali pro setrvání v Unii, se v případě obnovení hranice s Irskem vážně obávají hospodářské izolace. Irští nacionalisté ze strany Sinn Féin proto přišli s myšlenkou referenda o sjednocení Irska. Severoirská protestanská většina byla vždy silně probritská, na to, že svůj postoj z pragmatických důvodů zítra nezmění, však vsadit nelze.

Vedle severoirského hlavolamu je tu i problém Skotska, jež se v referendu o brexitu rovněž většinově vyslovilo pro setrvání v Evropské unii. O dva roky dřív se Skotové v referendu o vlastním sebeurčení rozhodli setrvat ve svazku s Velkou Británií, která ale byla tenkrát pevnou součástí Unie. Dvě ženy – britská premiérka Mayová a skotská nacionalistická premiérka Nicola Sturgeonová – se nyní mezi sebou přou o to, zda může Skotsko uspořádat nové referendum o sebeurčení. Skotská premiérka prozatím takticky ustoupila a rozhodnutí o svolání nového plebisicitu odložila na podzim, kdy by měly být známy výsledky vyjednávání mezi Londýnem a Bruselem.

V Londýně mezitím sílí proevropské nálady, čehož využil vůdce opozičních labouristů Jeremy Corbyn k výzvě vládě, aby vyjednala setrvání země v evropské celní unii. Myšlenku podporuje i část konzervativců, jež by ostatně nebyla ani proti další účasti na jednotném trhu. V tom případě by ale namístě byla otázka, proč vlastně Británie Unii opouští…

Premiérka Mayová to bude mít těžké a dávat za ni dnes ruku do ohně by bylo velkým rizikem.

Korsika vidí v Katalánsku svůj vzor

Zatímco ve Velké Británii se třese zem, v blízké Francii jen hřmí. V prosincových volbách do regionálního parlamentu Korsiky jasně zvítězili místní nacionalisté. Nový předseda výkonné rady Korsiky Gilles Simeoni následně zveřejnil seznam svých požadavků vůči pařížské vládě. Chce amnestii pro „politické vězně“ (často pachatele krvavých atentátů), uzákonění korsičtiny coby úředního jazyka vedle francouzštiny na území ostrova, zavedení statutu korsického rezidenta a zapsání Korsiky do francouzské ústavy. Během své únorové návštěvy Korsiky prezident Emmanuel Macron Simeonův seznam shodil ze stolu.

Korsičané prozatím neusilují o nezávislost, na rozdíl od Katalánska, jehož parlament si 10. října 2017 odhlasoval vyhlášení republiky. Vláda Španělského království poté uvrhla region pod svou přímou správu a vyhlásila tam nové volby. Zvítězili v nich opět nacionalisté a od té doby trvá pat. Expremiér Carles Puigdemont, který uprchl do Belgie, se po mnohatýdenním váhání vzdal ambice znovu usednout do čela tamní vlády, protože v případě, že by se vrátil do Barcelony, by byl ihned zatčen. Místo sebe do premiérské funkce navrhuje Jordiho Sàncheze, který už v madridském žaláři je. Bude příští katalánský premiér úřadovat z vězeňské cely?

Xantypa, 1. 4. 2018