Za svůj život jsem zažil četná příkoří. Začalo to ve škole, kde mě učitelka geometrie ze zlomyslnosti nutila rýsovat ostře ořezanou tužkou na papír kružnice, tečny, sečny a tětivy. Ještě podivnější věci jsem musel dělat v tělocvičně; ať si prosím dělá s kozou každý, co chce, může mi ale někdo vysvětlit, proč bych měl přes ni skákat?

Další příkoří mě čekala v tanečních, kam jsem v šestnácti chodil navlečený v bílých rukavičkách, s černým motýlkem na krku a v černém kvádru, které mě škrtilo v ramenou. Waltz a slowfox, budiž… jak mám ale v tomhle přestrojení tančit polku a dávat pozor na to, abych nešlapal po nohou devadesátikilové slečně, která mě drží pevně kolem ramen a točí se mnou po parketu? Tahleta žába si pro mě přišla při dámské volence a protože všechny lehčí dívky byly už zadané, zůstala mou taneční partnerkou až do konce kursu. Pamatuji si, že si tenkrát většina spolužáků připlatila druhý rok tanečních, jen já jsem řekl: „Dost jsem se natancoval!“

Čekal jsem, že příkoří, jejichž jsem byl terčem v dětství, s přibývajícími léty pominou, došlo ale k pravému opaku. Zatímco mí přátelé měli rozumné šéfy, pokoušeli se mě ti mí vymačkat jako citrón. Tomu poslednímu se to skoro podařilo. Když po čtyřech dvanáctihodinových denních směnách, kdy jsem se úplně sám staral o hotel plný hostů, můj ošetřující lékař konstatoval syndrom vyhoření, došlo mi, že nejsem určen k roli zaměstnance a vydal se na poustevnickou dráhu.

Deník Metro 6. 4. 2022