Čerstvě dokončenou povídkovou sbírku jsem zaslal nakladateli. Brzy se mi ozval s výzvou, ať na rukopisu ještě zamakám; povídku X bude prý třeba kvůli nevěrohodnosti ze sbírky zcela vyřadit.

Možná že s týmž argumentem kdysi rukopis odmítli i jistému Franzi Kafkovi. Navíc se kolem mě dějí dnes divné věci (nevylučuji, že se děly i dřív, až poslední dobou jsem ale fenomén zaznamenal), že to vypadá, jako by se z říše horečné fantazie šířila nevěrohodnost do reality. Ne, nikdo v okolí se nezměnil v nevábný hmyz, ač si něco takového do budoucna netroufám a priori vyloučit.

Zhruba před rokem jsem svého francouzského nakladatele požádal o první honorář; odpověděl, ať se jdu klouzat. Vstoupil jsem do spisovatelského spolku, kde za členský poplatek smíte využít služeb právníka. Ten mé prosby zprvu ignoroval. Po čase mi zavolal, slíbil pomoc a pak se po něm opět slehla zem. Teprve před týdnem jsem z něho konečně vydoloval znění dopisu, kterým nakladateli vypovím smlouvu. Teď stačí dopis poslat! V další minutě na mě blikla zpráva z aktuálního vydání deníku Le Monde o tom, že můj nakladatel zkrachoval.

Mezi podivnostmi, jež zažívám, patří tahle k těm věrohodnějším. A ze dvanácti povídek, co jsem nedávno zaslal českému nakladateli, byla ta údajně nevěrohodná jediná podle skutečnosti; oproti realitě jsem v ní změnil jen jméno hrdiny.

Řekněte mi prosím: Jak je to s věrohodností života?

Deník Metro 12. 7. 2023