Nález těla Steva Maia Caniça, 24letého Francouze portugalského původu, v pokročilém stadiu rozkladu 29. července v řece Loiře v bretaňském městě Nantes ukončilo nejistotu provázející první letní týdny. V průběhu ostrého policejního zákroku proti technoparty pořádané v rámci tradičního Svátku hudby spadl mladík v noci z 21. na 22. června spolu s dalšími čtrnácti tanečníky do řeky. Neuměl plavat a od té chvíle byl veden jako nezvěstný.

30. července rodina mladíkovo tělo identifikovala. Krátce nato vystoupil před svým sídlem premiér Édouard Philippe a s podmračeným ministrem vnitra Christophem Castanerem po boku vyhlásil, že dle zprávy policejní inspekce, již právě obdržel, nemělo mladíkovo úmrtí s policejním zásahem „žádnou souvislost“.

Závěry vyšetřování trvajícího zjevně méně než 24 hodin pochybnosti ohledně přiměřenosti policejního zákroku i důvodu, proč pátrání po zmizelém s pomocí sonaru spustili déle než měsíc po neštěstí, nerozptýlily, ba právě naopak. Lidé přes sociální sítě na sobotu 3. srpna do Nantes svolali „bílý pochod“ na Stevovu památku. Místní policejní prefektura s odvoláním na riziko násilností odpověděla zákazem veřejných shromáždění na celém území města v uvedený den.

Minuta ticha za utonulého

V osudnou sobotu ráno se ze zhruba sto kilometrů vzdáleného Rennes vydáváme k jihu. Na dálnici se předháníme s karavany Francouzů, kteří se nemohou dočkat, až si na pláži roztáhnou deky a ulehnou na ně. Při výjezdu k Nantes se z kolony natěšených rekreantů vydělujeme, parkujeme na okraji města uprostřed paneláků a vyrážíme tramvají směrem do centra.

Zákaz veřejných shromáždění byl doplněn uzavřením širšího centra města veškeré – individuální i hromadné – dopravě, a tak nás tramvaj vyhazuje na nábřeží Loiry pár kilometrů od ústředního tramvajového křížení. Konečná. Dál smíme pokračovat jen po svých.

Míříme pěšky k říčnímu ostrovu, u jehož břehů se utopil Steve Caniço. Na mostě potkáváme postarší ženu s kyticí v ruce, která nás odvádí k místu, kde z řeky vytáhli mladíkovo tělo. Vychází najevo, že je jednou z organizátorek minuty ticha, která brzy začne nedaleko odtud. Roselane, 58letá prodavačka v obchodním domě Galerie Lafayette, vykládá, jak volala na policejní komisařství, aby se zeptala, zda smějí přes zákaz shromažďování Stevovu památku uctít alespoň minutou ticha. „Jak jsem to dořekla, zavěsili.“ V souladu se rčením Mlčení je souhlas Roselane akci neodvolala. Z kabelky teď vytahuje mobil a zasílá x-tou SMS starostce Nantes s dotazem, zda se dostaví. I tenhle její dotaz zůstane bez odpovědi.

Zakrátko se poblíž srocuje dav, v jehož středu se to hemží reportéry a kameramany. Na Roselaninu výzvu znehybní a na pár minut ztichne. Nikde kolem není vidět policejní uniformu; policistovo třísknutí telefonem si Roselane očividně vyložila správně.

Postupujeme dál k protilehlému břehu ostrova, dějišti technoparty, od místa nalezení Stevovy mrtvoly vzdálenému zhruba kilometr. Pod vybetonovanou plochou říčního překladiště zeje čtyřmetrová propast. Zelenošedá říční hladina se vlní vodními víry. Široko daleko se nenachází žádný lidský příbytek. Průčelí budovy skladu zdobí portrét Steva Caniça v nadživotní velikosti provázený nápisem: Co dělá policie?

24 letý Jérémy, jeden z návštěvníků technoparty, který osudové noci spadl do Loiry, líčí, jak sem ve čtyři ráno přišli policisté a vyzvali organizátory k vypnutí aparatury. Ti je uposlechli, pak ale někdo hudbu zase zapnul. Policie tvrdí, že na ně kdosi začal něco házet, na což zareagovala s pomocí psů, obušků, pušek na gumové projektily a granátů se slzným plynem V davu zatlačeném k nechráněnému říčnímu břehu vypukla panika a Jérémy v oblaku dýmu ztratil orientaci. Spadl do vody, z níž ho po půl hodině s většinou ostatních vytáhli hasiči.

Bílý pochod se změnil v bitvu

Přesouváme se pěšky do centra, kde má hodinu po poledni proběhnout „bílý pochod“. Široké bulváry bez dopravního provozu působí postapokalyptickým dojmem. Na centrální městské křižovatce se shromažďuje mnohohlavý dav, který po čase vyráží směrem k prefektuře. Když míjí policejní kordón přehrazující postranní uličku, začne vzrušeně skandovat: „Vrazi!“ Napětí by se dalo krájet.

Po příchodu k prefektuře se dva mladíci v kuklách vyhoupnou k jejímu plotu a pokoušejí se na něj zavěsit transparent. Z nitra budovy vyjdou na travnaté nádvoří dva těžkooděnci se zahradní hadicí. Vypadá to, jako by se chystali zalít trávník trpící letním suchem… Místo na trávník zamíří ústí hadice na muže visící zvenčí na plotě a kropí je.

Skupina policistů přibíhá z boku a hází do davu granáty se slzným plynem. Nejodvážnější z demonstrantů po nich na oplátku hází vše, co jim přijde pod ruku. Raději z místa odcházíme, abychom nepřišli k úhoně.

Kašnu na Královském náměstí nacházející se v samém středu města obklopuje les bílých soch. Řadu z nich zdobí transparenty s nápisy připomínajícími kauzu. Přes kašnu visí černý prapor s nápisem „Steve“ a pod ní se hromadí květiny. Přichází sem žena středního věku a přikládá kytici. Oči má zarudlé a na můj dotaz sděluje, že jí mladíkova smrt hluboce otřásla. „Jsem matka,“ dodává, „a vím, že na jeho místě mohlo být některé z mých dětí.“

Jen v Nantes bylo toho dne několik demonstrantů zraněno a na čtyřicet zatčeno. Bez ohledu na meteorologické předpovědi bude francouzský začátek podzimu horký.

Xantypa, 1. 9. 2019