Stalo se trendem hlídat si svou uhlíkovou stopu. Je to něco jako stopa ve sněhu s tím rozdílem, že není ve sněhu a sčítá objem skleníkových plynů, jež vyprodukujete nějakou činností. Je nabíledni, že chodit pěšky je lepší než jezdit autem; největší zátěž představuje létání letadlem.

Z Francie, kde žiju, se brzy vydám na návštěvu Prahy. Poletím letadlem, protože je to zdaleka nejrychlejší i nejlevnější. 16letá švédská aktivistka Greta Thunbergová, která se na světový klimatický summit do New Yorku přepravila přes Atlantik na plachetnici, je mým nedostižným vzorem. Jistěže doplavit se do Prahy po moři nelze. Navíc pochybuji, že by mi někdo půjčil plachetnici na solární pohon, jakou měla k dispozici Greta.

Ne, nepatřím k „rozumným lidem“, kteří na zprávy o rapidním vymírání živočišných druhů reagují tvrzením, že živočišných druhů naopak neustále přibývá. Jak to ale vytrhneme my dva s Gretou (v naší dvojici – připouštím – představuji méně uvědomělý prvek), když se navzdory vzletným proslovům nejnezodpovědněji chovají vlády i velké firmy?

Francouzští reportéři zjistili, že se místní tříděný odpad ocitá na divokých skládkách v Malajsii. Za jeho zpracování platí stát soukromým firmám, pro ně je ale výnosnější předat jej dál a zaplatit za „recyklaci“ v zahraničí. Odpad nakonec končí v haldách kdesi na Borneu.

Ve společnosti, jejímiž určujícími faktory jsou růst a maximalizace zisku, se svou uhlíkovou stopou nikoho nevytrhnu.

Deník Metro, 4. 9. 2019