Při jízdě jedinou linkou rennského metra se bavím pozorováním cestujících. Víc než polovina z nich má v ruce mobil. Na tom není dnes nic mimořádného. Na první pohled jde o velmi homogenní skupinu lidí; jeden francouzský známý jim říká „lobotomíci“ alias „skloněné hlavy“ (míněno nad mobil). Při jejich bližším zkoumání jsem zjistil, že mezi nimi existují rozdíly. Nejsou nijak závratné, přesto mou kategorizaci – pevně v to věřím – znalci ocení.

První skupinou jsou „síťaři“ trávící čas sledováním sociálních sítí. Poznáte je podle toho, že bez ustání cosi čarují na displeji. Tihle lidé jsou permanentně napojení (online). Naštěstí nemohou spadnout pod vlak, protože v Rennes máme metro automatické a na stanicích je nástupiště od kolejí odděleno plexisklovou stěnou.

Další skupinou jsou „hráči“. Aparát drží naležato oběma rukama a zorničky jim těkají jako při paradoxním spánku.

Třetí, emotivně laděné skupině jsem dal pracovní název „nejdražší přítel“. Je jím mobil, který tihle lidé svírají v ruce jako nejcennější relikvii. Obvykle jde o puberťáky. V téhle skupině jsem zaznamenal podskupinu „Madona s dítětem“: některé mladé dívky při sezení v dopravních prostředcích svírají mobil něžně na prsou, úplně jako nemluvně. Předpokládám, že prozatím nelze mobil kojit.

Čtvrtou, vývojově zpožděnou skupinou jsou lidé s mobilem u ucha. Tihle lidé si – prosím – telefonují! Někteří z nich možná ani nevědí, že mobil slouží k něčemu úplně jinému.

Deník Metro, 18. 9. 2019