Martin Daneš

Kdykoli si v posledních dnech zapnu televizní zpravodajství, pokaždé se dočkám rozhovoru s nějakým komunistou. Druhé místo KSČM a přes dvacet procent hlasů v nedávných krajských volbách prostě nemohou média ignorovat.

ODS, jež se svými 12 procenty zůstala daleko za komunisty a pohořela i v doplňovacích volbách do Senátu, dřív než se rozhodne, jak se ke svému Waterloo postavit, čeká na analýzu výsledků.

Rád jí s tou analýzou trochu helfnu. Za zběsilým úprkem voličů od vládních stran (TOP 09 se neprosadila, Věci Veřejné/LIDEM zmizely z politické mapy) a paralelním úspěchem komunistů není nostalgie Čechů po starých časech. Masivní přírůstek hlasů KSČM byl typickým hlasem protestním.

Proti čemu voliči protestovali? Zejména proti aroganci moci, která je dnes prakticky stejně odtržena od reality jako bolševici před rokem 1989. Ten, kdo vládne, by měl ovšem usilovat o blaho obce, nejen hlídat státní kasu, a ještě k tomu špatně.

Voliči rovněž zjevně neuvěřili strašení rudým nebezpečím, k němuž se uchyluje pravice pokaždé, když se cítí slabá v kramflecích. Za mnohem akutnější hrozbu považují lidé odklánění miliard z veřejných rozpočtů do rukou s politiky spřízněných, polomafiánských struktur; proces, jenž probíhal za vlád pravice i levice, vstoupil nedávno do fáze privatizace státní moci.

ODS se za dvacet let své existence podařilo proměnit vlastní značku v nadávku. Zkuste někoho na ulici nazvat fanouškem téhle strany: pokud vám rovnou nevlepí facku, tak se aspoň urazí.

Publikováno v deníku Metro, 24. 10. 2012