Ve druhém kole francouzských prezidentských voleb porazil kandidát hnutí En marche (Na pochodu) Emmanuel Macron kandidátku krajní pravice Marine Le Penovou rozdílem 66,1 ku 33,9 procenta hlasů. Přes rekordní neúčast – 25 procent – a vysoký podíl neplatných hlasovacích lístků – 11,5 procent – jde o nesporný úspěch muže, jehož ještě před pár lety nikdo neznal a který se v 39 letech stal historicky nejmladším francouzským prezidentem.

Ani nalevo, ani napravo

Již druhý den po volbě, při oslavách výročí konce 2. světové války pod pařížským Vítězným obloukem, se odstupující prezident François Hollande a jeho nástupce Macron ocitli bok po boku a jejich úsměvy i vřelé doteky svědčily o tom, jak jsou si blízcí. Absolventa elitní školy ENA, který několik let pracoval v investiční bance Rothschild, do politiky vtáhl právě Hollande. Nejprve z něj učinil zástupce šéfa Elysejského paláce a posléze jej dosadil do vlády na post ministra hospodářství.

Jenže Benjamínek Macron po čase svému duchovnímu otci přerostl přes hlavu: loni na jaře založil hnutí Na pochodu, v létě ze dne na den opustil vládu a na podzim vyhlásil vlastní prezidentskou kandidaturu. Prezidenta Hollanda to zranilo, po pečlivém zhodnocení situace i své rekordní neobliby se však tento pragmatik rozhodl zříci myšlenky na obhajobu svého mandátu a – zprvu nenápadně a posléze stále otevřeněji – se jal podporovat Macronovu kandidaturu.

Macron je politický chameleón. Dělení na levici a pravici považuje za přežité a z každé z obou doktrín by si rád něco vypůjčil: z pravice hospodářský liberalismus a z levice sociální citlivost. Pranýřuje neschopnost vlád posledních dvaceti let vypořádat se s problémy země a slibuje změnu, již má ztělesňovat i polovina kandidátů na poslanecká křesla vybraná z řad nepolitiků…

Krom nesporné píle, inteligence a neokoukané (pohledné) tváře přispěly vrchovatou měrou k Macronovu vítězství vnější okolnosti. V prezidentských primárkách republikánů i socialistů zvítězili muži hlásající vyhraněně pravicové či levicové recepty, čímž Macronovi uvolnili široký bulvár ve středu politického spektra. Na republikánského kandidáta Françoise Fillona, který měl podle původních předpovědí volby vyhrát, pak vyplavala na povrch celá série skandálů a bylo vůči němu zahájeno trestní řízení pro korupci.

Kterak Marine Le Penová přišla o „lidskou tvář“

V prvním kole tak došlo k vyřazení kandidátů hlavních politických stran a do druhého prošli dva kandidáti „změny“. Z druhé příčky za Macronem postoupila šéfka Národní fronty Marine Le Penová představující jeho dokonalý protipól požadavkem odchodu země z eurozóny i Evropské unie či příslibem ztížit život ve Francii žijícím cizincům.

Le Penové se podařilo to, co nevyšlo jejímu otci a předchůdci v čele Národní fronty Jean-Marie Le Penovi, pokud o to vůbec kdy stál: přijetí do společenství politiků, s nimiž se hovoří. Za tím účelem se distancovala od řady kontroverzních výroků svého otce a posléze ho dala i vyloučit ze strany. Nastavila veřejnosti „lidskou tvář“ a řada lidí uvěřila tomu, že je Le Penová obyčejná vlastenka, která si přeje zlomit moc zlého Bruselu a obnovit národní svrchovanost.

Terostický atentát na pařížských Champs-Elysées čtyři dny před prvním kolem prezidentské volby i pokles v průzkumech přiměly Le Penovou shodit masku, pod níž se zjevila jakási karikatura vlastního otce. Hřímání proti uprchlíkům, jež automaticky spojovala s islámským terorismem, se stalo hlavním, ne-li jediným tématem jejích mítinků. V jednom televizním rozhovoru odmítla zodpovědnost státu za zátah na pařížském zimním velodromu z července 1942, jemuž padlo za oběť přes třináct tisíc židů a za nějž se omluvili všichni francouzští prezidenti počínaje Jacquesem Chirakem.

Její proměnu završil televizní duel s Macronem, při němž svého soka častovala ironickými přezdívkami typu „bankéř od Rothschilda“ či „přítel islamistů“ a zcela rezignovala na vysvětlování vlastních programových priorit, zejména těch hospodářských. Macron jí nezůstal nic dlužen a opakovaně ji obviňoval ze lži, demagogie i „slovního průjmu“.

Tenhle tříhodinový duel připomínající boxerský zápas nepřinesl váhajícím voličům žádnou relevantní informaci o obou kandidátech, zdá se však, že po něm řada z nich dospěla k závěru, že Le Penová v roli prezidentky by byla pro Francii hrozbou.

Nově zvoleného prezidenta čeká v červnu zásadní zkouška v podobě parlamentních voleb, kde se pokusí získat parlamentní většinu pro své hnutí přejmenované na „Republiku na pochodu“. Nebude to mít snadné, protože vzniklo před rokem a ve svých řadách nemá jedinou výraznější osobnost. Jak trefně podotkl exprezident Nicolas Sarkozy, má Emmanuel Macron to nejtěžší teprve před sebou.

Xantypa, 1. 6. 2017