Martin Daneš 

Závěr soudního procesu s islandským expremiérem Geirem Haardem netrpělivě očekával celý svět. Někteří politici jej vyhlíželi s obavami, protože jejich konzervativní kolega z Reykjavíku byl prvním státníkem čelícím obvinění za podíl na finančním kolapsu vlastní země. Islandská ekonomika se zhroutila v roce 2008, bezprostředně po pádu tří největších tamních bank. 

Kolaps, jenž všechny zaskočil

Po rozhodnutí parlamentu o expremiérově vydání k trestnímu stíhání se Landsdómur, speciální tribunál určený k vedení trestních řízení vůči členům islandské vlády, sešel vůbec poprvé od svého vzniku v roce 1905. Při posuzování kauzy se členové patnáctičlenného tribunálu pohybovali na tenkém ledu. Nejen proto, že v soudní praxi chyběl precedens, nýbrž i kvůli tvrdě nesouměřitelným postojům levice prahnoucí po krvi viníků finančního kolapsu a expremiéra a jeho stoupenců hovořících o „politickém procesu“.

Ve svém verdiktu se tribunál nakonec zachoval na způsob chytré horákyně: na jednu stranu uznal expremiéra vinným z jednoho ze čtyř bodů obžaloby – za to, že v souvislosti s předluženými místními bankami své vládní kolegy průběžně neinformoval o vážnosti situace -, na stranu druhou mu neudělil žádný trest. Navzdory faktu, že prokurátor pro něho žádal dva roky nepodmíněně.

Geir Haarde v průběhu procesu na svou obhajobu opakoval přibližně stále jedno a totéž: že si nebyl vědom existence časované nálože tikající v islandském bankovním sektoru. On ani finanční regulátoři prý neměli přesnou představu o zdraví místních soukromých bank… až do chvíle, kdy se na podzim 2008 jedna po druhé rázem ocitly „nasuchu“ a na samý okraj propasti uvrhly celou zemi čítající pouhých 320 tisíc obyvatel.

Prokazování expremiérova podílu na islandském kolapsu bylo o to obtížnější, že riziko dlouho nevycítily ani prestižní mezinárodní finanční instituce velebící takřka do poslední chvíle výtečné zdraví místní ekonomiky. Islanďané se donedávna těšili druhé nejvyšší životní úrovni na světě. V rozhovoru poskytnutém v roce 2007 francouzskému deníku Le Figaro se tak premiér Haarde bil v prsa: „Naší největší chloubou je zvýšení životní úrovně obyvatel: od roku 1994 příjmy domácností po odečtení daní stouply o 75 procent!“ 

Islanďané: dluhy svých bank platit nebudeme!

V září 2008 se Islanďané probudili z krásného sna. Jejich úžasná prosperita splaskla jako barevná bublina, do níž kdosi píchne prstem. Banky, tahouni místního zázraku, se ocitly v platební neschopnosti a s nimi celý Island. Hromadný krach soukromých bank by naráz ožebračil všechny, proto přikročila vláda k jejich znárodnění. Na úhradu jejich závazků se jí ovšem nedostávalo prostředků vzhledem k tomu, že obrovsky nakynulé banky mnohonásobně přerostly kapacitu islandského státního rozpočtu…

Po roce 2000 se místní bankovní sektor rozvíjel pomocí prudké zahraniční expanze i rizikových finančních operací. Už v roce 2003 objem jeho aktiv desetinásobně převýšil islandský hrubý národní důchod. Sázka na globalizaci a důvěru zahraničních klientů v banky prosperující, dlouhodobě stabilní země i v tamní nadhodnocenou měnu se po vypuknutí světové finanční krize proměnila v handicap. Maličký Island se stal jednou z prvních „kolaterálních“ obětí.

Na rozdíl od předlužených bank amerických, které začal v tichosti sanovat Washington, nemohla islandská vláda masivními finančními injekcemi zachránit alespoň vnější fasádu honosné stavby. Znárodněním bank, jímž předešla jejich krachu, každého Islanďana ze dne na den zadlužila sumou pohybující se kolem 300 tisíc dolarů.

A právě otázka splátek závazků místních bank vůči zahraničním věřitelům se vzápětí stala jablkem sváru. Island podepsal a místní parlament schválil dva splátkové kalendáře: druhý byl měkčí než ten první. Dvakrát si občané vynutili uspořádání dodatečného referenda a dvakrát v něm řekli své „ne“. Platit dluhy se (zatím) nebudou.

Věřitelé nacházející se zejména ve Velké Británii a Nizozemsku se už v duchu rozloučili se svými penězi. Nepomohlo ani zoufalé gesto britského premiéra Gordona Browna, který ve snaze získat prostředky místních investorů zpět Island, dovčera vydávaný za vzor solidnosti, zařadil na seznam teroristických států. Islandskému premiérovi, ocitnuvšímu se na černé listině Západu, nezbylo než se obrátit se žádostí o půjčku na podporu místní měny na Rusy…

Island se dnes z finanční krize – i díky tomu, že se nehlásí ke starým závazkům svých bank – vcelku rychle vzpamatovává. A účtuje s jejími viníky, třebaže spíše v symbolické rovině.

Xantypa, 1. 6. 2012