Martin Daneš 

Při každém ze svých návratů z nedaleké ciziny si umiňuji, že se přestanu zabývat nepodstatnými věcmi. Řeč tedy dnes nebude o hokeji ani o politice.

Vždy, když jsem v Praze, jezdím plavat do podolského stadiónu. Mám svou pevnou hodinu, a v kondiční dráze nekrytého bazénu tak léta míjím stále stejné, větrem ošlehané veterány. Po dlouhé absenci se blížím ku dráze, a už na mě z vody mává starý známý v plavkách s dlouhými nohavičkami. Loni si při pádu z kola vymkl klíční kost a zlomil lopatku; místo plavání chodil nějaký čas do bazénu spíš skuhrat. Odráží se od stěny a já vidím, že jeho znak nabral opět na rychlosti. Rehabilitace byla úspěšná…

Třebaže je středa, po 75letém Oldovi s kardiostimulátorem napínajícím mu kůži pod ramenem jako cibulovky zašité v kapse není vidu ani slechu. Nechuraví? Zato Honza, 94 let, s nímž jsem tu závodil v kraulu od jeho osmdesátky, přes oslabení dlouhou nemocí středy stále ctí: po jízdě tramvají přes půlku Prahy projde turniketem, svlékne se, staví v páře, osprchuje… a domů. Plavání pověsil na hřebík. Co ho sem táhne? Ne, nejde o žádného podivína. Zdejší bazén navštěvuje několikrát týdně od jeho otevření v 60. letech; pobyt zde se pro něho v průběhu půlstoletí vyvinul v jakýsi rituál, jeden z mála pevných bodů existence…

Až tu příště Honzu potkám, pozdravíme se a prohodíme pár slov. Na novinky se ho ptát nebudu, aby si nezačal stěžovat na četné zdravotní neduhy; tělo pobolívá, ale v očích zůstává jiskra. Prosím vás, kde v jeho věku budu já?

 

Publikováno v deníku Metro, 23. 5. 2012