Zastavte čas – aspoň do pondělí!“ zpívala kdysi zpěvačka Eva Pilarová. Její přání se vyplnilo v den jejího úmrtí… a kupodivu nejen pro ni! Byla zrovna sobota a čas se nezastavil do pondělí, nýbrž na dobu neurčitou. Zastavil se toho dne v Česku, k němuž se následně přidávaly další země Evropy i podstatné části světa. Vylidnily se ulice měst, utichl provoz na silnicích, osiřela nádraží, z přístavů nevyplouvají trajekty ani výletní lodě a vyprázdnily se letištní haly.

U mého domu v Rennes dnes zpívají ptáci ostošest, anebo spíš řvou, opilí radostí nad tím, že dříve rušné město utichlo a zplodiny z výfuků vystřídal čistý vzduch. Uprostřed prázdné avenue, kde bydlím, si pyšně vykračuje zrzavý kocour. Dobře znám toho pobudu: prodírá se obvykle křovím a vozovce se vyhýbá, aby ho některé z kolony aut neposlalo do věčných lovišť. Před pekařstvím postává čtveřice důchodců dodržující předepsané rozestupy jako spartakiádní cvičenci. Utvrzují se vzájemně v tom, že až ta hrůza skončí, nebude se svět moci vrátit k výchozímu stavu a bude muset šlápnout na brzdu; všechen kvalt a honba za ziskem beztak spěly k naší sebedestrukci!

Jedno je jisté: jen co se zastavil čas, příroda si zhluboka vydechla. Ulevilo se zvířatům, stromům i ostatní vegetaci a hladina CO2 v ovzduší začala klesat.

Na co nestačila pařížská klimatická dohoda, na čem si vylámaly zuby další světové summity i Greta Thunbergová, o to se postaral jeden nenápadný virus.

Deník Metro, 1. 4. 2020