Martin Daneš

psát první sloupek v roce je velká zodpovědnost. Včera po poledni se z televizních obrazovek vedle rozvinuté prezidentské standarty podesáté a naposled naparoval Václav Klaus. Dnes se na tomto místě – bez standarty – naparuju já. Cílem novoročních poselství je rozjasňovat líce a plašit chmury. Není to – věřte mi – žádná legrace, tím spíš, končí-li letopočet třináctkou, za pokus ale nic nedáte.

Na úvod jedno nesporné pozitivum: před pár dny jsme bez úhony přečkali konec světa. Nebe neztemnělo a nezačaly z něj šlehat blesky, jež by smetly lidstvo z povrchu zemského. Odborníci na mayskou kulturu navíc tvrdí, že začíná nové čtyřsetleté období poznamenané novou kvalitou; slovní spojení, pravda, zavání reklamou na prací prášek, mějme však na paměti, že zaznělo z úst učenců…

A co konkrétně nás po Novém roce čeká? Všecko trochu podraží, ale vážně už jenom o trošíčku. Pak jsou tu samé neznámé: vládní koalice se buď rozpadne, nebo nerozpadne (dle horečných aktivit nejrůznějších poslaneckých přeběhlíků – Nečasových „volných radikálů“ se spíše zdá, že se mezi sebou porvou dvě party o to, která podpoří kabinet). Příští týden si zas poprvé přímo zvolíme, nebo nezvolíme prezidenta, záleží, jak se vyspí soudci Ústavního soudu. K intervenci je vyzval pan Okamura, který napřed prezidentským kandidátem byl, potom ne a brzy se jím znovu stane… anebo taky ne.

Nejistota nad tím, co nám přinese zítřejší ráno, je kořením měnícím naše šedé životy ve vzrušující příběh plný napětí!

Publikováno v deníku Metro, 2. 1. 2013