Martin Daneš

Po Novém roce jsem se denně klepal vzrušením. Na sociálních sítích mě vytočil čísi pokyn, ať volím toho či onoho, pokud nechci, aby můj hlas v prezidentských volbách propadl. Pokoušel se mi snad někdo namluvit, že to tam nesmím hodit, komu libo? Ze židle mě zvedaly duely v komerčních televizích, kde jako by netušili, že do voleb jde kandidátů devět, a ne jenom ti dva, kteří od prvního dne stáli v čele průzkumů. A propos, kdo pro mě tyhle průzkumy falšoval? V anketě, již jsem osobně provedl na vzorku třinácti svých známých (voličů), mi vyšlo, že favorizovaného kandidáta nebude volit nikdo. Realita mi později dala za pravdu tím, že dlouhodobý vítěz průzkumů neprošel ani do druhého kola.

A což teprve ty nechutné osobní útoky! Kdo si důstojnému šlechtici, všemi zahraničními státníky respektovanému muži, dovolil přimaloval na hlavu rudé číro? Nebylo tohle ještě horší než přikreslit Nečasovi tykadla a neměl by za to jít viník bručet?

Přirovnávat expremiéra k želé? Promiňte, to je za hranicí dobrého vkusu; doma něčemu takovému říkáme „kuchyňský humor“. A dalšího expremiéra vydávat za mlhu či násosku? Ruku na srdce: kdo z nás v řeči občas nemlží nebo si za dlouhých zimních večerů trochu nepřihne? Důležitější je, zda proléváme hrdlo lihovinou tuzemské provenience…

Bohužel po sobotě to na brzké zklidnění atmosféry nevypadá. Ač se v druhém kole utkají dva nejstarší kandidáti, nebude jejich střet ničím připomínat nedělní partii šachu na terase domova důchodců.

Publikováno v deníku Metro, 16. 1. 2013