Martin Daneš

Podobně jako na přelomu let 2010-11, kdy desetitisíce Egypťanů požadovali odchod tamního diktátora Husního Mubaraka, zaplnily koncem roku 2012 káhirské náměstí Tahrír protestující zástupy. Terčem jejich hněvu se stal Mubarakův nástupce Muhammad Mursí, jenž se loni v červnu stal prvním demokraticky zvoleným egyptským prezidentem. Od okamžiku, kdy si prezidentským dekretem udělil veškeré pravomoci v zemi, se liberálně naladěné městské obyvatelsto, které předtím vyhnalo Mubaraka, začalo obávat nástupu nového diktátorského režimu.

Nový faraón Mursí?

Podobně jako před dvěma lety káhirským náměstím Tahrír rezonovalo heslo „Pryč s Mubarakem“, byla nyní na pořadu dne jeho inovovaná verze: „Pryč s Mursím!“ Protivník zůstal, pouze změnil svou identitu: Mubaraka a armádu, o niž starý diktátor dlouhodobě opíral svou moc, vystřídal Mursí a (prý) umírnění islamisté z Muslimského bratrstva.

Pochybnosti strůjců káhirského povstání ohledně reálných Mursího záměrů zesílily po vyhlášení prezidentského dekretu z 22. listopadu 2012, jímž si Mursí přiřkl rozsáhlé pravomoci a jedním dechem vyhlásil neodvolatelnost svých rozhodnutí soudy i vlastní imunitu. Vzhledem k tomu, že se země v současnosti nachází bez parlamentu (zvolen má být nejdříve počátkem jara), uzurpoval si prezident tímto dekretem veškerou moc výkonnou, zákonodárnou i soudní.

„Máme v Egyptě nového faraóna,“ reagoval na to vůdce liberální opozice Muhammad Baradej. Vedení justice, kterou Muslimské bratrstvo považuje za příliš spjatou s Mubarakovým režimem, prezidentský dekret odmítlo a vyhlásilo neomezenou stávku až do chvíle jeho odvolání. 

Návrh ústavy zvýhodňující muslimy a armádu

S cílem sebrat opozici vítr plachet prezident v zákulisí zatlačil na ústavodárné shromáždění pověřené sepsáním návrhu nové ústavy a od odchodu liberálů plně ovládané islamisty. 30. listopadu došlo ke zveřejnění jeho konečné verze. Třebaže mnozí očekávali text výrazně posilující roli islámu v zemi, na pvní pohled takovým nebyl. Návrh ústavy zaručoval všechna demokratická práva a svobody a prezidentský mandát omezil na dvě čtyřletá období. Úskalí se nacházela takříkajíc mezi řádky.

Stejně jako v případě konstituce z Mubarakovy éry zůstal islám pouze „hlavním zdrojem“ práva, nikoli jeho základem. O výkladu zmíněných zdrojů měla však dle jiného z článků rozhodovat „sunnitská právní praxe“, což dle opozice znamenalo, že se dostane do rukou duchovních z káhirské univerzity al-Azhar, tradiční bašty Muslimského bratrstva. Návrh rovněž zakazoval urážky Božího posla (Mohameda) a ostatních proroků, čímž nepřímo popřel princip svobody vyznání obecně formulovaný jinde.

Další ze sporných bodů návrhu umožňoval vojenským tribunálům soudit civilisty „v případě krize ohrožující ozbrojené síly“. V souvislosti s daným ustanovením se vynořilo podezření, že Muslimské bratrstvo uzavřelo tajný pakt s mocnou egyptskou armádou o vzájemném rozparcelování moci, samozřejmě na úkor kohosi třetího, jímž by nebyl nikdo jiný než místní liberální opozice. 

Egypťané skládají politickou maturitu

Text ústavy zahrnující celkem 234 (!) článků se vyznačuje nepřehledností, vágností formulací a v lecčems si vzájemně protiřečí. Nejde zde o žádný ojedinělý jev: nejedno vládnoucí bratrstvo si tímto způsobem rozšiřuje manévrovací prostor a v případě sporů za pomoci podřízeného státního aparátu, policie a justice nejednoznačnou literu zákona hravě vyloží ve svůj vlastní prospěch.

Příslučníci egyptské liberání opozice návrh ústavy odmítli a vyzvali k bojkotu referenda, jež prezident Mursí vyhlásil na 15. prosince. Neúčastí na hlasování měli lidé vyjádřit svůj nesouhlas s oklešťováním demokracie ze strany Mursího a jeho Muslimského bratrstva (dle prvních neoficiálních výsledků zveřejněných den po hlasování většina Egypťanů návrh ústavy v referendu schválila).

Po svobodě a demokracii prahnoucí, laicky orientovaná mládež, která v Egyptě před dvěma lety rozpoutala revoluci, má velmi obtížnou pozici vinou nevelkého manévrovacího prostor mezi až dovčera všemocnou armádou na straně jedné a vlivnými islamisty na straně druhé, to vše v kontextu země bez demokratických tradic.

Na druhou stranu Egypťané v posledních dvou letech prokázali obrovské odhodlání dotáhnout své protesty do konce. Otázkou je, zda mají sami jasno v cíli, k němuž směřují. Má jím být – a bude – demokracie západního střihu? Odpověď na tuto hádanku nám jak v Egyptě, tak v dalších arabských zemích zasažených procesem politických změn nedají nejbližší měsíce, ale spíše roky.

Publikováno v měsíčníku Xantypa, 1. 1. 2013