Martin Daneš 

Čas, který zbývá do páteční apokalypsy, se počítá na hodiny a mě napadá, že nejspíš zemřu jako naprostý kulturní barbar. Těch knih, co jsem dávno chtěl přečíst a dosud nepřečetl! Od Dostojevského jsem přelouskal jednu, tu nejtenčí, Tolstého Vojnu a mír jsem prolistoval a z Joyceyho Odyssea přečetl dvě strany: 7 a 597. Z Američanů jsem zhltl Nabokova, Lolitu, poté, co mi někdo nakukal, že je plná čuňačinek (nebyla to pravda). S odstupem let se mi doneslo, že autor nebyl žádný Amík, že byl Rus; taky mě to mohlo podle toho jména trknout…

Z filmů jsem zhlédl všechny Spielbergy, některé dvakrát. Hruď se mi dmula pýchou, když mi mé charisma vyneslo přezdívku shodnou se jménem hlavního mužského hrdiny jednoho z nich: E.T. Ze světových klasiků ovšem trochu znám jen dílo Otakara Vávry. Ve kterém z filmových klubů se lze za pár dní nadopovat Godardem, Truffautem, Fellinim, Antonionim, Pasolinim, Viscontim, Bergmannem, Scorsesem a Lynchem, a přitom úplně nezcvoknout?

S klasickou hudbou jsem na tom ještě hůř. Schumanna si pletu se Schubertem, Bacha s Offenbachem a Rimského-Korsakova s Garry Kasparovem. Posledně jmenovaný prý nenapsal v životě notu, i tak by ale těch not, co bych do sebe měl rychle nasoukat, bylo pořád víc než dost.

Z kterého konce to vzít, abych směl zemřít s pocitem, že jsem nepromarnil život a stal se ze mě kulturní člověk, neřkuli učenec? Ne, tohle se už vážně nedá stihnout. Dám si radši lahváče a využiju jedné z posledních příležitostí zanadávat si u zpráv…

Publikováno v deníku Metro, 19. 12. 2012