Skupina bretaňských nadšenců se účastní budování světa, jenž vystřídá ten starý zmítající se poslední dva roky ve smrtelných křečích. Asi patnáct kilometrů na jih od Rennes, v místech, kde lišky dávají dobrou noc, přestavuje starou stodolu na nezávislý bar a kulturní centrum. Kamarádka Katia mě tam přizvala na silvestrovský rej.

Když jsme dorazili autem k zábavní stodole, minuli jsme ji a zastavili o pár set metrů dál; máme prý zaparkovat trochu stranou, aby některého ze sousedů nenapadlo udat organizátory za nedodržování vládních „covid-restrikcí“.

Katia zaboří kola svého renaulta do rozbahněné louky a na místo se vracíme pěšky. Hned za vchodem do kulturní stodoly se nachází dřevotřískový barový pult a na protilehlém konci rozlehlého sálu pódium se zvukovou aparaturou. Reflektory zavěšené na těžkých stropních trámech jsou otočeny k jevišti.

Coby nově příchozího mě zdejší šéfka a majitelka nemovitosti v jedné osobě žádá o uhrazení členského příspěvku. Usmlouvám to na dvě eura a dostávám členskou kartu spolku. Každý příchozí vytahuje z tašky a na stůl vykládá dobroty, které sám upekl (koláče, pizzy) či pořídil v obchodě (sušenky, křupky, chipsy). Nápoje nikdo nenosí, protože ty zakoupíte na místě. Barman Mika má na čepu dvě piva z blízkého pivovaru a nabízí i džusy od místního výrobce.

Sál se zvolna zaplňuje lidmi a kolem desáté je nás tu něco ke dvěma stovkám. Účastníci, mezi nimiž převládají ženy, jsou generačně vyváženi: nejstaršímu je rovných 80, hojně zastoupeni jsou lidé středního věku, ale nechybí ani mladší a ti nejmenší. Jediní zástupci puberťáků – patnáctiletá dvojčata podobná si jako vejce vejci – stojí na stráži kolem své matky a pozorují okolní cvrkot znuděným zrakem.

Pódium teď obsadila skupina, v níž hraje první housle černoch oblečený v tradičním africkém úboru; přesněji řečeno napřed bubnuje a poté se chopí kytary a hraje a zpívá. Spolu s ním pěje jeho žena, bosá Bretonka oděná ve stylu hippie. Malí caparti v průběhu představení skáčou a honí se pod scénou. Pětiletá černovlasá princezna si aristokratickými pózami střídanými úklonami vynucuje můj obdiv, který jí bez váhání poskytnu.

Chvilku před jedenáctou balí muzikanti fidlátka a paní domácí hlásí, že se podává večeře. Doporučená cena za vegetariánský pokrm s rýží je 5 eur, můžete ale zaplatit víc… anebo míň, máte-li hluboko do kapsy. Já mám břicho plné zákusků, které donesli příchozí, a na další pokrm mi nezbývá místo; mimoto nejsem Francouz, abych večeřel krátce před půlnocí…

Úderem dvanácté se všichni objímají a pějí hymnu francouzského protestního hnutí s příznačným refrénem Chceme dál tančit a zpívat. Mladý vousáč poté usedá k mixážnímu pultu a lidé vyrážejí na parket. Tančíme na písně Boney M., ABBA, AC/DC i mně více či méně neznámých francouzských skupin, jež se setkávají s nejnadšenějším přijetím publika.

Kolem druhé ranní se s Katiou rozhodujeme vydat domů. Barman Mika mě sevře v náručí a říká, ať přijdu zas. Cestou k autu první desítky metrů míjíme dvě souvislé řady vozů stojících podél cesty. Jak vidno, byli jsme jediní, kdo vyslyšeli prosbu hostitelů a zaparkovali daleko od zábavní stodoly.

Zkrácená verze vyšla v deníku Metro 12. 1. 2022