Vy, kdo máte rádi francouzské filmové veselohry ze 70. let, vězte, že jsem jednu nedávno zažil na vlastní kůži. Před můj dům v Rennes přijela kamarádka Katia ve stařičkého karavanu Renault T 1200 a společně jsme vyrazili do pohoří Monts d’Arrée.

U horské samoty, kde jsem objednal nocleh jen pro sebe, zastavila Katia těsně před vjezdem do dvora. Na otázku, zda smí zaparkovat uvnitř, čtyřicátnice karibského vzhledu, která vyšla z domovních dveří, odpověděla ne; to by moh říct každý, že přespí v karavanu, a večer se tajně přesunout do ubytovny!

Při otáčení uvízla Katia napříč přes úzkou příjezdovou cestu, s předními koly zabořenými v podmáčené louce a větvím stromořadí natahujícím se k zadní stěně vozu. Z domu vyšel drobný sedmdesátník, konstatoval, že se karavan nemůže pohnout dopředu ani dozadu, někam zmizel a po chvíli se vrátil s motorovou pilou. „Někdo by řek, že tu nesmím kácet, všecky ty stromy ale patří mně!“ zachechtal se a nahodil motor.

„On je sice starej, ale má pořád páru!“ mrkla na nás čtyřicátnice.

Mužík porazil jeden kmen a uřezal větve vedlejšího stromu, čímž Katie umožnil otočit se. Muž se ženou zmizeli v domě a Katia odjela hledat parkování jinam. Po pár minutách mi zadrnčel mobil. Rozčilený kamarádčin hlas v přístroji mi sdělil, že při couvání o kousek dál urvala zadní nárazník a světlo.

Katia se i s karavanem vrátila domů na korbě náklaďáku vyslaného pojišťovnou a já začal sólo dovolenou v Monts d’Arrée.

Deník Metro, 1. 9. 2021