Před dvěma týdny jsem měl odjet na dovolenou. Už od konce července bez ustání pršelo a byla pěkná kosa, a tak jsem odložil odjezd na neurčito. Copak Bretonci, ti se deště nebojí, i když tu prší spíš na podzim a v zimě; muset vycházet v srpnu denně z domu ve větrovce a s deštníkem v ruce není ani tady běžné. Působilo to skoro tak, jako by se léto z neznámých důvodů namíchlo, prásklo do bot a předalo rovnou vládu podzimu.

Před pár dny se naštěstí počasí umoudřilo a do Bretaně se vrátilo léto. Kam se vydat? Aniž bych opustil Bretaň, mám na výběr mezi dvěma značně odlišnými moři. Na severu je Lamanšský průliv, jinak zvaný kanál, jejž kdysi přeplaval Venclovský a zvolal: Já su tak šťastné! Venclovský ale plaval přes Doverskou úžinu širokou 33 kilometrů; z Bretaně, odkud jsou britské břehy sedmkrát dále, by to nedal. La Manche je studený i v létě. Turisticky atraktivnější je Atlantik, který omývá Bretaň z jihu. Voda je teplejší, ale za příboje jsou vlny jako domy; konečně tak to s oceány bývá.

Kam se tedy vypravit: na sever, nebo na jih? Po zralé úvaze jako správný suchozemec ukazuji moři záda a rozhoduji se zamířit do bretaňských velehor Monts d’Arrée. Považte, Roc’h Ruz, nejvyšší hora Monts d’Arrée i celé Bretaně, se tyčí do výšky 385 metrů. Že je Roc’h Ruz jen o čtyři metry vyšší než pražská Bílá hora? Nestarejte se o mou dovolenou, jako se nestarám já o tu vaši – pro člověka trpícího závratěmi je tohle horstvo ideální!

Deník Metro, 18. 8. 2021