Mladí spisovatelští adepti – někdy i ti starší – mě občas žádají o posouzení svých rukopisů. Nedělám to rád; jednak autorův dlouhý elaborát musím obvykle přelouskat na počítači, jednak mi nad řadou z těch textů i bez prášků na spaní padá hlava. Krom toho mě netěší říkat lidem věty typu Tys vážně pomýšlel(a) na spisovatelskou dráhu? A co takhle poohlédnout se po nějakém místě v administrativě?

Nedávno mi jeden mladý muž poslal k posouzení autobiografický román, v němž popisuje svá studia na právnické fakultě. Nehumánní kantoři nutící studenty biflovat zákoníky i ti lidštější, kteří jim vyprávějí veselé historky, bojové hry, večírky, při nichž se hrdina se spolužáky zpíjí pod obraz… Být tak sám zpitý pod obraz, možná by do mě rukopis zahučel jako láhev whisky, již hrdina před odchodem z jedné párty ukradl z kuchyně a cestou domů vypil v autobuse.

Tomu, kdo jej poznal, připadá studentský život vzrušující a nabitý událostmi, jakmile je ale jednu po druhé sepíšete na papír, z čtenářských reakcí pak nejspíš zjistíte, že je tahle poezie do značné míry nepřenosná. Přetvořit veskrze banální příběhy, které autor prožil, v literaturu není jednoduché; každý z nás holt nemůže být Bohumil Hrabal.

Jo a taky se nepíše je dit, nýbrž je dis. Ano, autor, o němž mluvím, je Bretonec a svůj román sepsal francouzsky. A já se chovám trochu jako zbabělec, protože vím, že mě Even, který neumí slovo česky, za mou kritiku nezačne nenávidět.

Deník Metro, 4. 8. 2021