Po návštěvě novoborské sklárny nastupuji se skupinou francouzských učňů do mikrobusu a vyrážíme k nedaleké Panské skále. Sotva se náš vůz začne drápat svahem ke Kamenickému Šenovu, zahalí se krajina bílou peřinou, děti si toho ale zprvu vůbec nevšimnou. S Violette, Adrianem a Thibaultem si povídá Simon o tom, jak mu před chvílí půjčil sklář píšťalu a nechal ho vyfouknout si baňku. Ulysse po svém zvyku hledí tiše před sebe. Lubin, Yannis, Kylian a Théo se sklánějí nad mobily a Armand, Malo, Martin a Constant vyspávají noční mejdan.

Vystoupíme na parkovišti a zamíříme k čedičové skále. Sníh nám křupe pod nohama a Lubin mi vyčítá, že jsem jim v Praze neřekl, ať si vezmou lepší boty. Místo odpovědi ukazuju na své tenisky.

Za Panskou skalou říkám Théovi, že do dutého kmene lípy stojící opodál se vejde člověk. Théo se k ní rozbíhá. Sleduju, jak se dvoumetrový habán pokouší protáhnout trhlinou do stromu. Podaří se mu to spodem, kde se díra rozšiřuje. Přicházejí sem jeho spolužáci; jeden zahradí otvor a ostatní vězně koulují do střapaté hlavy trčící z kmene. Simulovaný útok končí autentickým smírem, Théo se protahuje ven ze stromu a svorně vyrážíme k parkovišti.

Při zpáteční cestě se Théa ptám, zda si uvnitř stromu nezapomněl něco přát. Pokývá rozvážně hlavou a praví: „Moje přání už bylo vyslyšeno. Přál jsem si trávit čas spolu s vámi.“ V odpověď zazní souhlasné mručení.

Říkám si: Takový usmrkanec a už pochopil smysl života!

Deník Metro, 23. 1. 2019