Ta věta zazněla už nejmíň milionkrát, v poezii i próze, v opeře, písni lidové i heavymetalové, ale co, riskněme to a řekněme po milionté první, že je láska zázrak. Když se mladý člověk zamiluje, celý zkrásní, i kdyby jinak moc krásný nebyl, a z jeho zářící tváře se do okolí šíří pozitivní energie…

O tom, že by v obdobném stavu zkrásněl starší člověk, nepanuje jistota, ba existují názory, že je tomu právě naopak. Připomeňme si Zamilovaného starce z obrazu Lucase Cranacha, jeho doširoka roztažená ústa s několika zuby a krhavý zrak upřený na rozpačitou dívku, a mimoděk nás napadne, že se za posledních pět století náhled na něžným citem opojené zralé muže příliš nezměnil.

Zamilovaný muž zkušenějšího věku bývá řazen do kategorie výstředníků, nemravů, potřeštěnců a bláznů. Leze na něho druhá míza… že si nedá pokoj, kocour vopelichanej! Aby se nestal terčem veřejného posměchu, měl by se postižený snažit své city na veřejnosti skrývat. Jenže ono to vždy nejde; i milující zralý muž se totiž celý vnitřně rozzáří, byť nezáří ani tak jako jarní sluníčko, ale spíš jako světélkující brouk s těžkými chitinovými krovkami, jež ho nezadržitelně táhnou k zemi.

Výzva Chcete-li se vyhnout trapasům, nezamilovávejte se, nemá v daném případě velký smysl: příroda si razí cestu i tam, kde si to prostá reprodukční funkce nevyžaduje. A tak jako na Cranachově obraze podléhají zralí muži zhusta svodům pevných těl o generaci až dvě mladších.

Deník Metro, 6. 2. 2019