Nejvlezlejší deník mého dětství – Rudé Právo – míval dvě využití. 1. Při absenci toaletního papíru šlo jeho stránky velkého formátu natrhat na kusy a srovnat na WC; řezal sice trochu do řiti, byl ale v tom aktu zárodek vzdoru (Hleďte, co si s váma můžu!). 2. Studium, při němž se hodila schopnost číst mezi řádky, neboť v článcích chybějící informace byly často ty nejdůležitější. V záhlaví ovšem list hlásal, že je „orgánem ústředního výboru Komunistické strany Československa“, a tak nemohl nikdo tvrdit, že dopředu nevěděl, na čem je.

Všechna současná francouzská média se vydávají za nezávislá, pročež lehce zaráží zjištění, že referováním o hnutí žlutých vest připomínají Rudé Právo píšící o demonstracích za svobodu před listopadem 1989. Zatímco náš deník hovořil o rejdech protisocialistických živlů, pařížská média označují žluté vesty za násilníky, rasisty a extremisty. V jejich podání hnutí od počátku loňského prosince dohasíná… i čtvrt roku po svém zrodu se přitom každou sobotu ulice francouzských měst zbarvují dožluta.

Tvrdá policejní represe je tabu. Při zavírání okenic v jejím marseillském bytě trefil 81letou ženu do tváře projektil se slzným plynem; krátce nato zemřela. Desítky demonstrantů byly zmrzačeny. Reakce vlády? Parlamentem protlačila zákon omezující svobodu shromažďování.

Ve Francii neznají Rudé Právo, toaletního papíru mají spousty a je hebký jako pohlazení. Přesto vězte, že mráz nepřichází vždy jen z Kremlu.

Deník Metro, 20. 2. 2019