Stát se dvěma prezidenty je aberace připomínající dvouhlavé tele. Avšak zatímco vycpané tele ve vitríně předvádíme za mírný poplatek návštěvníkům zábavních parků, z existence dvou prezidentů nemá v zemi zmítané politickým chaosem profit nikdo. Poté, co tamní parlament odmítl uznat druhý mandát prezidenta Nicoláse Madura a jeho předseda Juan Guaidó sám sebe prohlásil prezidentem prozatímním, se v téhle situaci nachází i jihoamerická Venezuela.

Vrcholné instituce ve dvojím provedení

Tři dny po Novém roce vyhlásili zástupci tzv. Limské skupiny sdružující třináct latinskoamerických zemí a Kanadu, že neuznají Madurův druhý prezidentský mandát. Následujícího dne zasedl venezuelský jednokomorový parlament – Národní shromáždění – a Madurův nový mandát označil za nezákonný. Nicolás Maduro přesto 10. ledna vykonal prezidentskou přísahu, nikoli v parlamentu, nýbrž před jemu nakloněným Nejvyšším soudem. 23. ledna se před shromážděnými příznivci za prozatímního prezidenta prohlásil i předseda parlamentu Juan Guaidó.

Politická situace ve Venezuele je hodně zašmodrchaná. Prezidentu Nicolási Madurovi nevadí, že jej parlament neuznává, z toho prostého důvodu, že on zase neuznává jej. V roce 2015 ovládla Národní shromáždění opozice a rok nato zahájili poslanci proceduru prezidentova odvolání. Aby jim sebral vítr z plachet, přišel Maduro s myšlenkou nového Ústavodárného shromáždění a v roce 2017 v hlasování bojkotovaném opozicí získal sto procent mandátů. Nový, prezidentovi bezvýhradně oddaný sbor si vzápětí přivlastnil všechny parlamentní pravomoci. Přestože vláda v současnosti poslancům Národnímu shromáždění ani nevyplácí mzdu, oba soupeřící parlamentní sbory nadále zasedají v jedné budově – Federálním legislativním paláci v Caracasu.

V zemi se dvěma konkurenčními zákonodárnými sbory se konečně nezdá až tak překvapivé, když se rozdvojí i exekutiva a do čela státu postaví dva prezidenti.

Jak se do tak hluboké politické krize Venezuela dostala? Nicolás Maduro byl v roce 2013 zvolen nástupcem po zemřelém prezidentovi, plukovníku Hugu Chávezovi. Nezdědil jeho charisma, navázal však na jeho autoritativní styl vládnutí a politiku socialistického střihu. V průběhu své vlády tuto dříve nejbohatší zemi Latinské Ameriky s nejvyššími zásobami ropy ekonomicky dorazil a její obyvatele dovedl ke strádání hladem. Aby si zajistil pokračování mandátu, do prezidentských voleb z května 2018 nepřipustil hlavní kandidáty opozice. V opozicí bojkotovaném hlasování Maduro přesvědčivě, i když ne čestně zvítězil… O čest jde však v politice až v poslední řadě.

Do venezuelské krize zasahuje svět

K Madurovu odmítnutí tzv. Limskou skupinou, která se ustavila v roce 2017 za účelem řešení venezuelské krize, se brzy připojily další země. Poté, co se předseda parlamentu Juan Guaidó prohlásil prezidentem, jej za legitimního vůdce uznal americký prezident Donald Trump následovaný devatenácti zeměmi Evropské unie v čele s Francií.

V souladu se svým temperamentem začal Trump nahlas zvažovat vojenskou intervenci ve Venezuele. Maduro, jenž má rovněž v oblibě tvrdá gesta, se Spojenými státy přerušil diplomatické styky a přislíbil zorganizovat nové volby. Ne však ty prezidentské, nýbrž parlamentní; samozřejmě že by mu nebylo proti srsti, kdyby se mu podařilo podřídit si jedinou domácí instituci, která vůči němu setrvává v opozici…

Prezidenta Madura nadále podporují Rusko, Čína, Turecko či Írán, v Latinské Americe pak Kuba a Bolívie. V reakcích světa na venezuelskou krizi tu tak máme jako vymalovaný konflikt Východ – Západ v konstelaci z roku 2019.

Důležitý bude postoj armády, jejíž podpora bývalému řidiči autobusu Madurovi není automatická, jak tomu bylo v případě plukovníka Cháveze. Prozatím stojí na jeho straně a pár armádních hodnostářů, kteří veřejně vystoupili proti Madurovi, uprchli do sousední Kolumbie nebo byli zatčeni. Hlavním trumfem Juana Guaidó je zahraniční humanitární pomoc, již do Venezuely vyslalo mezinárodní společenství. Počátkem února zablokovala armáda humanitární konvoj na kolumbijsko-venezuelské hranici. Zatímco Maduro vyhlásil, že jeho země nepotřebuje žádné „almužny“, Guaidó kontroval tím, že v případě nedodání pomoci potřebným může 250-300 tisíc Venezuelců zemřít hlady.

Obyvatelům hospodářsky rozvrácené země se dlouhodobě nedostává jídla a léků. Kvůli bídným životním podmínkám a hyperinflaci od roku 2014 uteklo do zahraničí 2,3 milionů lidí, tedy celých sedm procent tamní populace.

Už prostý fakt, že sousední země, zejména Kolumbie a Brazílie, čelí záplavě venezuelských uprchlíků, svědčí v neprospěch Madurova tvrzení, že se situace v zemi zbytku světa netýká.

Xantypa, 1. 3. 2019