V květnových volbách do Evropského parlamentu se ekologické strany a hnutí dočkaly překvapivých úspěchů. Zejména v Německu, Francii, ale i v dalších zemích. Lidé zjevně stále ostřeji vnímají soudobé ekologické hrozby a někteří usoudili, že třídit odpad by k záchraně planety nemuselo stačit, pročež se jali volit zelené.
V Německu se strana Spojenectví 90/Zelení s 20,5 procenty hlasů probojovala na druhé místo, hned za vládní koalicí CDU/CSU kancléřky Angely Merkelové. Ve Francii se hnutí Evropa Ekologie – Zelení s 13,5 procenty umístilo na třetí příčce a v Belgii dvě tamní ekologická hnutí – vlámští Zelení a valonští Ekolo – dohromady nasbírala úctyhodných patnáct procent hlasů.
Evropská zelená hnutí vyznávají doktrínu trvale udržitelného růstu, není však zcela jisté, zda tu nejde o oxymóron, totiž slovní spojení, v němž je přívlastek v rozporu se jménem. Zelení by chtěli chránit přírodu důsledněji a účinněji než dosud; otázkou je, zda to za stávajících okolností může stačit.
Papírové závazky
Nejrůznější dotované zelené projekty jsou v dnešní Evropě velkou módou, zatímco řada žhavých ekologických problémů nechává stále většinu aktérů chladnými. Patří k nim nadužívání pesticidů v zemědělství, přítomnost škodlivých chemikálií v potravinách nebo pokračující odklon od železniční dopravy k silniční.
V souvislosti s globálním oteplováním jedná mezinárodní společenství už pár desítek let o opatřeních na ochranu světového klimatu. Tzv. kjótský protokol z roku 1997 si stanovil za cíl snížit do roku 2012 emise skleníkových plynů o pět procent. Spojené státy protokol sice podepsaly, leč posléze odmítly ratifikovat, a Kanada od něj odstoupila. Evropské unii jako celku se vytýčeného cíle sice naplnit podařilo, leč i za tu cenu, že evropské podniky masivně přesouvaly svou výrobu do zón s levnou pracovní silou; nechtějte ani vědět, jak je na tom s emisemi oxidu uhličitého třeba Indie…
Na Kjóto v roce 2015 navázal pařížský summit o klimatických změnách (COP 21). Tzv. pařížská dohoda vyjádřila záměr udržet nárůst globální průměrné teploty pod hranicí dvou stupňů Celsia oproti období před průmyslovou revolucí a usilovat o to, aby tento nárůst nepřekročil hranici 1,5 stupňů. V případě nedodržení dohody se ovšem s žádnými sankcemi nepočítá. Třebaže se de facto neměl čeho bát, oznámil americký prezident Donald Trump v červnu 2017 vypovězení dohody Spojenými státy.
Současný vývoj klimatu přitom naznačuje, že pařížská předsevzetí naplněna nebudou. Klimatologové nám pak vyhrožují klimatickou katastrofou v řádu desetiletí. Roztání arktického ledovce, prudký nárůst hladiny oceánů a nesnesitelná vedra v rovníkových oblastech by uvedla do pohybu miliardy lidí. V případě nárůstu teploty o tři stupně Celsia by kolem roku 2050 měla více než polovina světové populace bojovat o vlastní přežití.
Změnit paradigma
Mezinárodní společenství se chová jako lékař pokoušející se zmírnit symptomy choroby namísto léčby jejích příčin. Obchodování s emisními povolenkami zavedené v Kjótu a fungující i na úrovni Evropské unie spíše než ke snižování emisí nejednou paradoxně vede k jejich zvyšování. Postranním efektem povinného přimíchávání biopaliv do pohonných hmot, jež zavedl Brusel, jsou nekonečné lány dotované řepky, která nejenže pohledově hyzdí krajinu (to bychom ještě snesli), leč i silně zatěžuje zemědělskou půdu a zabírá místo jiným, užitečnějším plodinám.
Aktérům ekologického byznysu neleží na srdci ochrana životního prostředí, nýbrž snaha z toho pro sebe co nejvíc vytřískat. Výsledek podle toho vypadá. Namísto toho, aby je řešila, mnohé nákladné politiky problémy často jen někam posouvají, a jejich hlavním benefitem je tak naše (falešné) vědomí, že něco děláme pro záchranu života na téhle planetě.
Ekonomický model vládnoucí současnému globalizovanému světu je založen na dvou mantrách: maximalizaci růstu na úrovni státu a maximalizaci zisku firem. Za lovnou zvěř oběma slouží občan transcendovaný ve spotřebitele, jehož úkolem je ukonzumovat se k smrti. Je zvláštní, že se nikdo nepozastaví nad zjevným rozporem panujícím mezi skákáním ekonomů do stropu nad zvýšením objemu výroby automobilů v Číně a naší starostí o osud světového životního prostředí.
Jasně, i v případě, že bude nejhůř, tahle planeta to samozřejmě přežije. Druhá věc je, jak dopadnou nosorožci, orangutani, gorily a posléze člověk. Na všem špatném se však najde něco dobrého, a tak i tenhle text zakončeme optimisticky: Třeba se po zániku naší civilizace na Zemi zrodí nějaká jiná, lepší…
Xantypa, 1. 7. 2019
Napsat komentář