Genderově nevyvážený titulek sloupku není výrazem mé misogynie, ale znamená, že jsem pro popisovanou činnost nenašel žádný trefný termín v mužském rodě.

Je to už celkem dávno, co jsem ve venkovním bazénu podolského plavečáku vídal paní s červeným ručníkem na hlavě smotaným do turbanu. S několika kamarádkami po boku plavaly stylem paní radová (prsa s hlavou hrdě vztyčenou) a povídaly si. Zabraly zhruba třetinu šířky bazénu a člověk plavající proti nim je musel obeplouvat velkým obloukem. Nechápal jsem, proč ta paní cítí potřebu při plavání mluvit; po sportu si přece s kolegyněmi mohou zajít do kavárny a probrat tam spolu úplně všecko!

Později jsem ve versailleském parku narážel na klábosící skupinku běžců. Domnívám se, že je při běhu důležité správně dýchat, to je však vcelku obtížné, když do toho melu pantem.

Nedávno jsem si zašel na výlet do bývalého vojenského pásma Brdy. Lesní silničky se hemžily cyklisty. Tři muži stoupali do mírného kopce v řadě a konverzovali. V Brdech moc aut nejezdí, a tak je snad nikdo nepřejel. Až se to ale stane, budou si za to moci sami.

Je vám už nejspíš jasné, jaký postoj zaujímám k tlachání během jakékoli sportovní činnosti. Člověk by se jí měl věnovat na sto procent a vzdát se řečnění, jímž beztak tráví větší část dne. Podolská paní s turbanem na hlavě se ale pro mě zatím stala jakousi modlou: byla první svého druhu, a navíc ten ručník měla omotán kolem hlavy vskutku mistrovsky!

Deník Metro, 14. 5. 2019