Při pohledu na bělovlasé starce s elektrickými kytarami – zahraniční rockery, kteří se po desetiletích mlčení vracejí na scénu – si nejlépe uvědomím plynutí času. Pamatuji je totiž z dob jejich největší slávy, kdy na pódiu pohazovali dlouhými bujnými hřívami, týrali struny kytar, zatímco bubeníci mlátili paličkami do činel jako smyslů zbavení. Mě samého tenkrát decibely tekoucí z beden postavených na skříni přiváděly do extáze a matka vtrhávala do mého pokoje, marně ječíc: „Ztlum to!“

Aby bylo jasno, nehovořím tu o pop music. Rockeři se vždy vášnivě vymezovali vůči střednímu proudu, jímž pohrdali tak dlouho, až se v něm část rozpustila, neboť – jak známo – dlážděná je cesta do pekel.

Kapely 70. a 80. let se postupem času jedna po druhé rozpadly, i vinou rockerů, kteří se upili či udrogovali k smrti, a nastoupil hip hop. Připouštím, že špičkoví rapeři tvoří cosi, co by se dalo nazvat muzikou, avšak co je s tím mainstreamem? Až na bublání kompjútrů připomínající smutnou skutečnost naší postupné proměny v poslušné roboty se zdá čím dál stejnější.

V nastalém hudebním vakuu se nejedna slavná rocková kapela dává znovu dohromady, přeživší nahrazují zesnulé členy novými a zapojují aparaturu. Za pódiem, kde hrají, stojí sanitka připravená zasáhnout v případě, že by některého z účinkujících stihl infarkt.

V sedmnácti letech jsem snil o dráze rockového zpěváka. Chyběl mi talent a dneska vidím, že to bylo dobře: nemám rád návraty.

Deník Metro 18. 5. 2022