Napsal jeden kritik, jehož identitu odhalím na konci sloupku, že jsou mé literární texty ploché, stylisticky bezvýrazné. Připomínají prý potřetí zalitý sáček s čajem. Má první reakce byla negativní. Jaká opovážlivost! Můj literární styl je přece… jaký? Mám já vůbec svůj vlastní styl? Nelze říct, že by mé texty byly nadmíru košaté, libovaly si v dlouhých odstavcích nebo pohrdaly diakritikou. Nemá literární kritik, jehož jméno prozradím za chviličku, nakonec pravdu? Možná že ten můj styl nestyl je bez barvy, chuti a zápachu…

Dokončím povídku a pouštím se do korektur. Během prvního čtení škrtám všechna zbytečná slova: přece, prostě, vlastně, zkrátka, jen, stejně, beztak, tedy, a tak… Poprvé jsem přelil pytlík s čajem horkou vodou a můj text je o něco kratší.

Při druhém čtení v zájmu vyššího čtenářova komfortu dělím příliš dlouhá souvětí na kratší věty a škrtám pasáže, které opakují již řečené či zbytečně zpomalují tok vyprávění. Podruhé jsem přelil pytlík s čajem a můj text přišel o dalších pár stovek znaků.

Při třetím čtení se znovu zamýšlím nad svými formulacemi a ty, jež shledám poněkud zamotanými či šroubovanými, nahrazuji jednoduššími. Dalo by se říct obyčejnými? Snad ano; žurnalista se ve mně nezapře. Potřetí jsem vylouhoval pytlík s čajem a můj text zas lehce zeštíhlel.

Literární kritik trefil do černého, leč je mi líto: po třetím zalití sáčku zmizelo i jeho jméno.

Deník Metro 2. 10. 2024