Přišel mi mail od paní D., aktivistické důchodkyně z Rennes. Místní univerzita prý renovuje jednu ze svých budov a při té příležitosti se chystá vyklidit regály s českými knihami, které tu zbyly z dob výuky češtiny zrušené před pár lety. Její nejslavnější érou byl konec 70. let, kdy na univerzitě Rennes 2 učil Milan Kundera.

Paní D. rozeslala výzvu k záchraně knih všem místním občanům s jakous takous vazbou k Česku včetně mě. Jednoho rána se nás tak sešlo asi pět v totálně vyklizené budově, až na malý kumbál plný knih. Vedle českých tam byly i polské, protože z pohledu Francouze není mezi těmihle jazyky žádný rozdíl.

Jakmile zdejší učitelka polštiny dala stranou své knihy, vrhli jsme se my ostatní na ty české. Obrazové publikace o Praze a českých hradech, slovníky a učebnice, historické knihy i beletrie. Hrabala si beru. Kafku a Vančuru taky. Páral – měl byste někdo zájem? Werichovo Fimfárum. Paní Martina má syna a učí ho česky; Fimfárum musí dostat ona. Jaroslavové Hašek i Seifert, Milena Jesenská – výživnou potravu měly schroupat renneské kontejnery…

Naplnil jsem pět kartónů knihami a odvezl si je domů. Co ale s nimi? Potom mi zavolal ředitel Českého centra v Paříži s tím, že obnovují knihovnu a o knihy by měli zájem. Přijede si pro ně za týden z Paříže.

Telefonoval jsem i s paní Kunderovou a o kauze ji informoval. „To mě nepřekvapuje,“ pravila. „Dneska je taková divná doba.“

Měla pravdu; je fakt online divná doba!

Deník Metro, 12. 5. 2021