Dnes vám budu vyprávět o rázovitém lidu obývajícím západní výběžek Francie zvaný Bretaň. Předně: dáte-li se s nějakým Bretoncem do řeči, vyvarujte se označení jeho otčiny výběžkem Francie! Bretaň byla dlouho samostatným knížectvím a s Francií vedla četné války. V roce 1532 ji silnější soused schroustl jako malinu, řada Bretonců se s tím ale dodnes nesmířila. Před 58 lety vzniklo dokonce teroristické uskupení Fronta osvobození Bretaně. Většinu útoků podniklo v Bretani samotné, v roce 1978 ale nechalo třeba vybuchnout bombu i ve versailleském zámku.

Po roce 2000 hodili Bretonci flintu do žita, zůstali ale svoji. Jedí pohankové placky, pijí cidre a na rozdíl od Francouzů si neucpou nos, když na ně jde kýchnutí. Neznámý muž, jehož tu oslovím na ulici, mi obvykle začne brzy tykat; pokud ne v první větě, tak v té druhé; když ne ve druhé, potom v té třetí. V případě, že oslovený zůstane u vykání, mohu se jen dohadovat o tom, zda jde o „francouzského přistěhovalce“, nebo o státního úředníka. Bretonci si zachovali zvyky námořníků a sedláků, mezi nimiž má většina místních své kořeny, a na dvorskou etiketu je neužije.

Jazyk tohoto keltského kmene, jenž se před staletími připlavil na kontinent z Velké Británie, nemá s francouzštinou nic společného; v průběhu 20. století se žel Francouzům podařilo bretonštinu prakticky vymýtit. Co je smutné pro Bretonce, je mi výhodou, protože tu mohu žít, aniž bych se musel biflovat novou řeč.

Deník Metro, 28. 4. 2021