Chodím si po ránu zaběhat do parku. Nachází se na samém okraji Rennes a přiléhá k silničnímu okruhu, pročež se tam zpěv ptáků mísí s hukotem motorů (zpěvnému ptactvu tímto vzdávám hold za to, že to nezabalilo a neodlétlo koncertovat jinam). Ptáky na stromech i auta jedoucí po okruhu tedy jen slyším. Vidím králíky, kteří si lenoší v trávě (přes den, kdy je v parku nabito, jsou zalezlí v křoví), a spoluobčany, jež míjím na cestičkách a kteří spolu se mnou holdují rannímu joggingu. Všecky je už znám, protože – co vám mám povídat – nás tam v sedm ráno moc není.

Ne, nebudu vám tu popisovat jednoho po druhém, u jednoho se ale zastavím. Přesněji řečeno u jedné. Černoška s hlavou ovázanou bílou šálou běhá výhradně pozpátku, samozřejmě pomalu a neustále přitom otáčí hlavu, aby do nikoho nevrazila. Jednou, když se takhle zády blížila ke mně, jsem na ni zavolal: „Pozor, paní, stojí za váma náklaďák!“ Vím, do televize bych s tím vtipem těžko prorazil, přesto se na mě ta žena mile usmála a od té doby se zdravíme. První ji tedy musím pozdravit já, protože ona je – jak už jsem řekl – ke mně otočena zády a nevidí mě.

Včera ráno jsem svou černou parťačku v parku nenašel. Narazil jsem tam ale na jinou ženu, starší Bretonku s tváří vyšisovanou deštěm, která běžela… pozpátku.

Kladu si otázku, jestli se z toho račího běhu nestává nějaký nový trend. Nejspíš to budu taky muset zkusit. Konečně hnát se vpřed spolu s davem mě nikdy nebavilo.

Deník Metro, 26. 5. 2021