Někomu se snad může zdát, jako by byl rok 2016 pokračováním šňůry katastrof stvrzujících představu, že se svět řítí do záhuby. Jisté je, že jsme vstoupili do éry, v níž existence mnoha proměnných vyvolává otazníky nad tím, co přinese zítřek. Na druhou stranu – na rozdíl od obrazu, jejž malují média libující si v katastrofách – nebylo v uplynulém roce zdaleka všechno špatné… Pro zlepšení nálady uveďme alespoň pár povzbudivých zpráv ze světa, které nedolehly vždy dostatečně silně k uším nás všech.

Po půlstoletí přestala být Kolumbie válečnou zónou

Asi vůbec nejoptimističtější zprávou je ta o ukončení občanské války v Kolumbii, která se protáhla na rovné půlstoletí. Zasloužil se o ně prezident Juan Manuel Santos, který – po vládě svého předchůdce Álvara Uribeho pokoušejícího se místní marxistickou guerillu FARC rozdrtit vojensky – loni úspěšně završil čtyřletá jednání s rebely. Za to, že rozhodující měrou přispěl k vítězství zdravého rozumu ve vlastní zemi, ostatně v říjnu obdržel Nobelovu cenu míru.

Dohoda, již loni v srpnu v kubánské Havaně podepsala vláda s rebely, měla být schválena referendem. Jeho neúspěch naznačil, že jsou Kolumbijci znaveni dlouhotrvajícím konfliktem; účast byla nízká (jen 37,3 procent oprávněných voličů) a těsná většina hlasujících – 50,2 procenta – se vyslovila proti.

Z vítězství „ne“ se radoval exprezident Uribe, který v roce 2013 opustil vládní Sociální stranu národní jednoty a založil stranu Demokratický střed; navzdory názvu se řadí ke krajní pravici a jejím takřka jediným tématem je odmítání smíru s levicovými rebely.

Po prohraném plebiscitu tak obě strany znovu zasedly za jednací stůl a 24. listopadu uzavřely novou dohodu, jež vzala v potaz většinu námitek opozice s výjimkou bodu, jenž exprezidentu Uribemu nejvíce ležel v žaludku – možnosti pro bývalé guerillové vůdce zúčastnit se voleb.

Přes volání Álvara Uribeho po novém referendu bude nová dohoda ratifikována parlamentem, v němž současný prezident disponuje spolehlivou většinu. Mírová dohoda s FARC projde, i když svědky zázraku – všeobecného konsenu kolem ní – nebudeme.

Prezidentský mluvčí ještě mocnější než Ovčáček

Východoindická Barma ovládaná od roku 1962 vojenskou juntou přešla k demokracii už v listopadu 2015, kdy Národní liga pro demokracii, strana vedená legendární Aun Schan Su Tij, zvítězila ve volbách. Vůdkyně opozice a dcera strůjce barmské nezávislosti Aun Schana drtivě vyhrála parlamentní volby už jednou, v roce 1990, armáda však výsledek vzápětí zrušila a vítězku uvrhla do domácího vězení. Protáhlo se na plných dvacet let. Nobelovu cenu míru, již Aun Schan Su Tij získala v roce 1991, tak laureátka do norského Osla mohla přijet převzít až v červnu 2012.

Barmský vojenský režim se pod mezinárodním tlakem začal otevírat v roce 2011, „flintu do žita“ však zahodil až o pět let později. Avšak ani vítězství ve volbách a vysoká popularita neumožnily Aun Schan Su Tij vystoupat na samý vrchol. S přihlédnutím k faktu, že je vdovou po Britovi a obě její děti mají britské pasy, vojenský režim na poslední chvíli vepsal do ústavy ustanovení zakazující kandidovat na prezidenta tomu, kdo má v rodině cizího státního příslušníka. Když se nepodařilo prosadit návrh na vypuštění diskriminačního článku z ústavy, nezbývalo vítězi voleb než hledat jiného aspiranta na tuhle funkci. V březnu 2016 byl parlamentem zvolen hlavou státu jakýsi Tchin Ťjo, věrný pobočník stranické vůdkyně.

Krátce nato byla Aun Schan Su Tij jmenována alespoň ministryní zahraničí. Prezident navíc po svém nástupu do úřadu ustavil novou funkci státního poradce a ihned do ní jmenoval svou stranickou šéfku. A – aby toho nebylo málo – učinil z ní též prezidentskou mluvčí. Nejspíš poprvé v historii tak čelíme situaci, kdy je prezidentský mluvčí nadřízen samotnému prezidentovi.

V Sýrii bliká světélko naděje

Poslední pozitivní zpráva loňského roku není ještě zdaleka potvrzena, protože se týká samého jeho závěru. Po dobytí východního Aleppa režimem Bašára al-Asada za pomoci ruských bombardérů bezohledně kosících vše živé bylo 29. prosince ohlášeno v Sýrii nové příměří. O tom, že má tentokrát jistou naději na úspěch, svědčí fakt, že po řadě neúspěšných hlasování společnou rusko-tureckou rezoluci 31. prosince Rada bezpečnosti OSN jednomyslně schválila.

Po šesti letech krvavé občanské války, která rozvrátila tuto dřív relativně prosperující zemi a stála život nejméně sto tisíc jejích obyvatel, je únava na všech stranách tak hluboká, že by mohly mít zájem na složení zbraní. To samozřejmě nebude mít dlouhého trvání, pokud se jasně nezformulují nové podmínky soužití všech znepřátelených frakcí.

Xantypa, 1. 2. 2017