Kymácím se nad slečnou sedící v tramvaji a z dlouhé chvíle sleduji, jak si hraje s mobilem. Pročítá si Facebook a chatuje. V reakci na čísi vzkaz otevře panel smajlíků, raketovou rychlostí jich vedle sebe vysází asi deset a stiskne Enter. Vidím, že zvolila hned několik druhů, její odpověď ale „přečíst“ neumím.

Nadějnou konverzaci musím opustit, protože vystupuju. Cestou od zastávky přemítám nad smajlíkovým jazykem, jenž vyhlásil sebeurčení, když vyšlo najevo, že se obejde beze slov. K (nad)užívání angličtiny (se smajlíky ji pojí univerzálnost) lze mít výhrady, avšak je to plnohodnotný jazyk – do smajlíkovštiny přece jen dosud nikdo žádnou knihu nepřeložil. Zde pronikáme na zcela odlišný terén… Chtěl jsem říci „nový“, pak jsem si ale vybavil celostránkové, jakoby dětským písmem psané příběhy z časopisu Mateřídouška, jejž jsem čítal v dětství; texty byly proloženy fůrou… smajlíků, respektive jejich předchůdců vcelku triviálně nazývaných obrázky.

Od běžného jazyka se řeč smajlíků liší svým kódem, jenž dorozumívání okleštil na sdělování emocí (ne náhodou se pro ně užívá i termín emotikon). Jde vlastně o jakýsi návrat do zvířecí říše; třeba pes na klávesnici smajlíky nevyťukává, nahradí je však plnohodnotně vrtěním ocasu, vrčením nebo kousnutím do lýtka.

Emoce bez rozumu… snad právě po tomhle podvědomě toužíme v dnešním počítačovém věku.

Deník Metro, 25. 1. 2017