Probudím se celý zpocený. Zdál se mi v noci strašný sen. Zdálo se mi, že se před lety dohromady nic nezměnilo a že ti, kdo vystřídali předchozí vládce, vyznávají stejný model řízení zvaný sociální inženýrství. Padaly staré pomníky a stavěly se nové. Rudé fasády se přetřely namodro a ošuntělé kádrováky vystřídali manažeři v kravatách, kteří ve svých tabulkách přejmenovali proměnnou popisující nás samotné. Z pracujících jsme se tak stali lidskými zdroji.

Noví mocnáři, rafinovanější než jejich předchůdci, zavedli institut s názvem pluralitní volby. Získali jsme úžasnou možnost vybírat si mezi vícero kandidáty, z nichž jedni se vydávali za pravici a druzí za levici. O co vyhrocenější byly jejich slovní přestřelky, o to víc se podobali svou praktickou politikou i skrytou touhou stabilizovat společnost.

Pak přišla ta hrozná pandemie a vládci se nás jali přesvědčovat, že ji porazí za podmínky, že je budeme poslouchat na slovo. „Věřte nám, víme, co děláme!“ pronášeli z obrazovek hypnotizační větu. Jejich příkazy a zákazy si nejednou vzájemně protiřečily, jenže co s tím, když jsme malé děti, které ničemu nerozumí, a tak musí poslouchat tatínka, jinak dostanou na zadek…

Vstanu z postele, protáhnu se a dochází mi, že to vše byl jen zlý sen. Díkybohu nejsem pracující, ani lidský zdroj, nýbrž člověk nadaný svobodnou vůlí a pod sebelepší záminkou mi nesmí nikdo předepisovat, jak mám nakládat s vlastním životem.

Deník Metro, 6. 1. 2021