V půli října – krátce před vypuknutím podzimní karantény – jsem navštívil Sein. Název ostrova ležícího západně od břehů francouzské Bretaně by se do češtiny dal přeložit jako „prso“, erotiky tam ale nenajdete, ani co by se za nehet vešlo. Skalnatou planinu porostlou jen řídkou travou a kapradím bez ustání bičují větry a na jeho kamenité břehy doráží příboj. Drsnou a melancholickou atmosféru ostrova oceňují podivíni mého typu. Oblíbil si ji i malíř Jan Zrzavý, jehož četné pobyty připomínají portrétní fotografie a dva obrazy visící hned u vchodu do místního muzea.

Jediná zdejší obec čítá zhruba 250 obyvatel. Už druhý den jsem v labyrintu seinských uliček rozeznával tváře kolemjdoucích, jako bych se byl proměnil v postavu panoptikální scény z románu Ladislava Fukse. Domečky s barevnými fasádami připomínají maketu pohádkového městečka a úzkými uličkami by neprojel žádný vůz. Automobilový provoz je tu ostatně zakázán a místo naleštěných renaultů či peugeotů před rezidencemi ostrovanů parkují plechové dvoukoláky sloužící k přepravě objemnějších zavazadel do přístavu.

Ostrované se tradičně živí rybolovem, moře je tu však zrádné a hřbitov plný náhrobků utopenců. Každý ze svých šťastných návratů zapíjejí rybáři v jedné z desítky místních hospůdek.

„Tady vládnou živly a přítomnost nás ostrovanů jen trpí,“ řekl mi večer v baru ostrovan Tanguy. „Pokud chceš přežít, nezbývá ti, než aby ses přizpůsobil přírodě i všem jejím rozmarům.“

Deník Metro, 20. 1. 2021