Přísnost musí bejt, bez přísnosti by se nikdo nikam nedostal, říkal Josef Švejk a měl pravdu. O platnosti téhle poučky jsme se mimo jiné přesvědčili v uplynulých třech letech. V průběhu pandemie hlavní média pravidelně hlásila nejrůznější omezení a nařízení na nejbližší období, díky čemuž informace pokaždé pronikla k uším i očím všech. V realizaci pokynů kompetentních orgánů měli přesto například Francouzi určité rezervy. Jako by měli v sobě zakódován jakýsi dětský vzdor: Nebudu poslouchat tatínka a maminku, i když to se mnou oba myslí dobře, ne a ne!

Svá vlastní pravidla zaváděla i jednotlivá města. Z nástupišť renneského metra nedávno po takřka dvou letech zmizely kulaté samolepky s vyobrazenou lidskou stopou, na něž se měli stavět lidé čekající na příjezd soupravy. Značky nalepené na podlahu s bohulibým záměrem zajistit dostatečné rozestupy mezi cestujícími a snížit tím riziko přenosu viru byly totálním debaklem, protože je nikdo nerespektoval.

Nejenže se cestující na značky s otiskem podrážek nestavěli, oni je dokonce – nejspíš podvědomě – raději obcházeli, a i když se nástupiště zaplnilo, byla ta zelená kola pořád vidět jako mastná oka v polévce. Má tajná naděje, že jim lidé uvyknou, jako si časem člověk zvykne na všecko, a jednoho dne se na značky postaví, se nesplnila, a mně se tak nedostalo příležitosti vyfotografovat si shora cestující v renneském metru formující geometrické obrazce jako spartakiádní cvičenci.

Deník Metro 13. 12. 2022