Co je štěstí? / Muška jenom zlatá, / která za večera / kol tvé hlavy chvátá. Báseň Adolfa Heyduka, již osobitou recitací ve filmu Škola základ života zvěčnil Jaroslav Marvan, nám těžko pomůže najít odpověď na otázku, jak být šťastný. Napíšu vám, jak na to v téhle šílené době jdu já.

Byl jsem šťastný, když mě o víkendu přijela navštívit kamarádka Lenka; ze samé radosti jsem málem nenapsal dnešní sloupek. Chodili jsme spolu ulicemi Rennes a obhlíželi hrázděné domy naklánějící se do všech stran. Slunce na obloze svítilo o stošest a mrzlo; k pravé ladovské zimě chyběl jen sníh.

K pocitu štěstí nepotřebuju nutně Lenku ani slunce (v Bretani, kde v zimě prší osm dní v týdnu, by závislost na slunci byla problém). Při nečasu si je vyrábím poslechem hudby. Na přebalu CD, jež si nyní pouštím, se David Bowie s dlouhou blond kšticí rozvaluje na pohovce v barevných ženských šatech. S touto fotografií vyšla deska The Man Who Sold The World ve Velké Británii v roce 1971. Ve Spojených státech, kde by se tenkrát v této podobě prodávat nemohla, vyšla o rok dřív s jiným, „nezávadným“ komiksovým přebalem. Za půlstoletí se změnila Amerika k nepoznání: muž exhibující se v ženských šatech by tam dnes nebyl žádnou provokací, nýbrž službou pokroku.

Šťastný se cítím i při četbě dobré knihy a ještě víc, když sám píšu. V případě, že vás žádný z mých tipů neoslovil, usaďte se večer v křesle a vyhlížejte Hejdukovu zlatou mušku.

Slyšíte? Bzz! Už letí!

Deník Metro 25. 1. 2023