Milé děti, povím vám pohádku o zvířátkách. Kráčím stezkou z udusané hlíny na samém okraji města a spatřím dlouhý provázek natažený přes cestu. Je chlupatý a jeho konec se ztrácí v trávě u cesty. Nakloním se blíž a vidím, že jde o procesí housenek, které tvoří souvislou řadu tak, že se jedna dotýká druhé. Je jich více než sto.

Přichází mladý pár s kočárkem. „Můžete je objet?“ prosím ženu tlačící kočárek. Žena mi vyhoví, z druhé strany se sem ale blíží starší manželé. I je upozorňuji na housenky a oni je obřadně překročí. Přijíždí cyklistka. Jako dopravní policista jí ukazuji, po které straně cesty má projet. Uposlechne. Dalšího cyklistu už neuhlídám a on projede středem stezky.

Nakloním se nad místo, kde procesí přeťal. Dvě housenky se celé scvrkly a vytekl z nich sliz, třetí se svíjí v křečích. Další housenka v řadě, místo toho, aby zraněnou družku nechala být a spěchala spojit přerušený řetěz, ji hladí po celém těle. V dalším okamžiku s jinými housenkami kolem zraněné vytvoří těsný kruh; pro zahřátí či ochranu? Čelo procesí stojí. Housenky zezadu stále postupují vpřed a vytvářejí tlak na ty vpředu.

Nemůžu tady stát věčně, a tak odcházím. Míjím hlouček chodců, dva cyklisty a pak ještě další. Tahle stezka je v neděli odpoledne frekventovaná a mně je jasné, že bilance procesí – dvě mrtvé housenky a třetí zraněná, v domácí péči – je jen provizorní.

Je mi líto, milé děti, že má pohádka špatný konec. Konečně život není pohádka.

Deník Metro 8. 2. 2023