Věřte, nebo ne, já umím lítat. Ne, řeč není o paraglidingu ani o počítačové hře. Prostě si jen tak vykračuju po cestě a když už mám toho komíhání nohama (levá, pravá!) dost, odrazím se zlehka od země a – nehledě na gravitační zákon – vzlétnu.

Možná si teď ťukáte na čelo, a tak rychle upřesním, že mám tuhle schopnost celé desítky let, ale zatím pouze ve snu. Pokaždé, když to na mě přijde, je to, jako bych se rozpomněl na tu nejtriviálnější věc na světě, a hned se bez nejmenšího úsilí vznesu nad střechy. Jsem úžasně lehounký, ač nejsem obrostlý peřím, nemám za zádech křídla, ani piliny v hlavě.

Letím si a jsem pyšný na to, že jsem odhalil netušené možnosti člověka; hleďme, já si tady pluju oblohou a ten šupák Isaac, hluboko pode mnou, je takhle malej!

Dnes v noci se mi tedy vše trochu vymklo z rukou. Procházím se takhle s kamarádem a vedu jeho dva psy na řemínku. Hafani náhle současně vyrazí za nějakým cílem, trhnou vodítky, a tím škubnutím nás vykopnou do výše. Plachtíme vzduchem a znenadání začnem balancovat nad okrajem silnice s hustým provozem. Znepokojeně se Tomáše ptám, jak bezpečně přistát, a on na to: „Stačí si přát!“ A opravdu: i se psy dopadáme zvolna na nohy, v bezpečné vzdálenosti od vozovky.

Proč, když je tak snadné létat ve snu, je to o tolik těžší (ne-li docela nemožné!) v reálném životě? Říkám si, zda to nebude mými hýžděmi, na něž ve spánku nedbám, a proto mě netíží.

Až se mi tohle závaží podaří nějak setřást, budu na dva flopy k tomu, propojit konečně sen s realitou.

Deník Metro, 30. 9. 2015