Vracím se z parku do kilometr vzdáleného domova. Je říjen, na obloze visí šedý poklop a ulice jsou vylidněné, až na mladou černošku sedící na lavičce s mobilem v ruce. Ve chvíli, kdy ji míjím, na mě promluví a zvedne se z místa. Chce, abych ji vyfotil na sousedním parkovišti. Jen co na ni namířím displej a zmáčknu spoušť, začne dělat manekýnské pózy a žádá, ať ji fotím dál. Stál bych tam možná ještě dnes, kdyby se mi mobil nerozezvonil v ruce a na displeji se neobjevilo Didi. „Máte hovor,“ říkám. „Co?“ ptá se dívka roztrpčeně. „Volá vám Didi,“ upřesňuji, předávám jí mobil a odcházím.

Ujdu pár set metrů a zastaví mě stařík se psem na vodítku. „Mám psa!“ hlásí pyšně. Nevím, co na to říct, a tak se ptám, kolik je mu let. „Jedenáct,“ odpoví a dál něco drmolí. Z jeho řeči jasně zachytím poslední větu: „Nedá se nic dělat!“ Popojdu o pět kroků a proti mně se vynoří třicetiletý Arab, provrtá mě pohledem a praví: „Bonjour!“ Vypadá to, že mi chce ještě něco říct, já ale spěchám pryč.

Kousek před domem se srazím s blonďatým capartem, jenž mi začne cosi vyprávět. Moc jeho brebentění nerozumím. Když se zpoza rohu vynoří otec s koloběžkou přes rameno a vesele mě pozdraví, dávám oběma vale a kráčím ke svému domu, nehledě napravo ani nalevo.

Potkal jsem cestou pět lidí a každý mě oslovil. Ve velkém městě, jakým je Rennes, se mi to nestává denně. Doma se jdu na sebe podívat do zrcadla. Nic se nezměnilo. Vypadám pořád stejně důvěryhodně.

Deník Metro, 27. 10. 2021