Politická mapa Evropy se neměnila od konce druhé světové války až do počátku 90. let, kdy se začaly drolit státy ležící na východ od čerstvě stržené železné opony. Proces odstartoval v roce 1991 zánikem Sovětského svazu. Mírové rozdělení si vyzkoušelo Československo a živelný rozpad Jugoslávie si vyžádal na 150 tisíc obětí. Západní Evropa zůstávala vůči odstředivým silám dlouho imunní; po katalánském referendu o nezávislosti na Španělsku je všechno jinak.

Katalánská republika pod narkózou

V neděli 1. října se dle katalánských úřadů vyslovilo pro nezávislost přes 90 procent hlasujících za účasti 43 procent oprávněných voličů. V úterý 10. října tamní premiér Carles Puigdemont slavnostně podepsal deklaraci nezávislosti… a vzápětí pozastavil její účinnost na dobu vyjednávání s vládou v Madridu.
Španělský konzervativní premiér Mariano Rajoy však o jednání nechce ani slyšet a místo toho hrozí odebráním autonomie Katalánsku. Refendum, v němž měli voliči odpovědět na otázku Přejete si, aby se Katalánsko stalo nezávislým státem v podobě republiky?, předem zakázal španělský ústavní soud. Poté, co se Puigdemont zákazu odmítl podřídit, se Rajoy jal podnikat vše pro to, aby zabránil jeho konání. Do Katalánska disponujícího vlastní policií vyslal zvláštní policejní sbory, jež tam zatýkaly počítačové experty, zabavovaly volební lístky, zapečeťovaly vchody do volebních místností a když se hlasování přece uskutečnilo, zakročily proti němu silou.
Záběry madridských policistů vlekoucích za ruce a nohy katalánské babičky, jež se provinily tím, že chtěly vhodit lístek do volební urny, vyprovokovaly diskusi o tom, zda má stát právo použít násilí proti hlasujícím občanům, byť by považoval hlasování za sebevíc ilegální.
Katalánský parlament v případě vítězství „ano“ zavázal místní vládu k jednostrannému vyhlášení nezávislosti. Premiér Puigdemont se mu zcela nepodřídil. Varováním mu byly přenesení sídla předních katalánských podniků do jiných oblastí Španělska i davy odpůrců nezávislosti, jež týden po referendu zaplavily ulice Barcelony za skandování hesla „Puigdemont za katr!“. Mimoto ho z Bruselu diskrétně upozorňovali na to, že vyhlášením nezávislosti automaticky vyloučí Katalánsko z Evropské unie, a v exkluzivním projevu jej pokáral španělský král Filip VI. za „neomluvitelnou neloajálnost“.
Nutno podotknout, že přehnanou loajalitou vůči královi netrpí nejen Carles Puigdemont, ale Katalánci obecně; ne náhodou se má země z monarchie považované zde za relikt frankistického režimu změnit v republiku. Ostatně Katalánsko vyhlásilo republiku už čtyřikrát. Až dosud to pokaždé skončilo špatně… Autor (před)posledního pokusu z 1934 Lluís Companys byl v roce 1940 po krátkém vojenském procesu v režii frankistů popraven a dnes je velkou ikonou katalánských nacionalistů.
V roce 1975 španělský diktátor Franco zemřel a o dva roky později získalo Katalánsko zpět svou autonomii ze 30. let. Reforma autonomního statusu z roku 2006 dále rozšířila pravomoci místních orgánů a v preambuli uznala Katalánce za „národ“. Na popud španělských konzervativců Ústavní soud v roce 2010 preambuli zrušil a odebral Katalánsku část nově nabytých pravomocí. Tento „svévolný akt“ vyvolal mezi Katalánci vlnu rozhořčení a posílil separatistické nálady, jež vyústily až v referendum o nezávislosti.

Iráčtí Kurdové si plní dávný sen

O poznání hladší průběh mělo referendum o nezávislosti, které se uskutečnilo 25. září v iráckém Kurdistánu a v němž rovněž přes 90 procent hlasujících řeklo „ano“. I vláda v Bagdádu vyhlásila hlasování za nezákonné, na rozdíl od té madridské však vůči němu nezakročila silou. Její shovívavost lze zčásti vysvětlit lvím podílem, jaký měli kurdští pešmergové na porážce Islámského státu v Iráku. Na rozdíl od Katalánců dali Kurdové před jednostranným vyhlášením nezávislosti přednost dialogu s centrální vládou, která se do něj – pravda – nijak nehrne… Ještě více než ona se samostatnosti iráckého Kurdistánu obávají sousední země s početnou kurdskou menšinou, jako je Írán a Turecko.
I když mezinárodní společenství oficiálně podporuje územní integritu Španělska a Iráku, je docela dobře možné, že zákulisní jednání jsou v plném proudu. Charta OSN uznává právo na sebeurčení národů, jež bylo ostatně uplatňováno před samotným jejím vznikem – zejména po 1. světové válce, kdy na troskách rakouské monarchie vzniklo i Československo.
Rigidní postoj Madridu vůči touhám i frustracím Katalánců a neochota jednat vyhrotily situaci natolik, že stoupenci nezávislosti získali ve volbách do barcelonského parlamentu před dvěma lety většinu. Nelze tak vyloučit, že historie jednou za „otce katalánské nezávislosti“ označí právě španělského konzervativního premiéra Mariana Rajoye.

Xantypa, 1. 11. 2017