V dětství jsem trávil letní prázdniny v Bulharsku, jemuž tenkrát vládl nezničitelný soudruh Todor Živkov. Moc si z těch dob nevybavuji krom toho, že jsem si po příjezdu do kempu Jug zul boty a obul si je až po třech týdnech, v den odjezdu; dávno předtím, než jsem se doslechl o existenci Jaroslava Duška, jsem užíval doteku chodidla s Matkou zemí a připadal si jako přírodní muž, respektive chlapec.

Po bezmála půlstoleté pauze jsem bulharské černomořské pobřeží navštívil zas. Název přímořského resortu, kam jsem mířil, jsem všelijak komolil až do chvíle, kdy jsem objevil dobrou mnemotechnickou pomůcku. Na rozdíl od Lži bez „l“ se Pravda bez „p“ nachází asi třicet kilometrů severně od Burgasu. Rušné silnice zde lemují chodníky pouze z jedné strany. Na jejich vysoké obrubníky se starší lidé vyškrábou s obtížemi; vozíčkářům nezbývá než jezdit po silnici.

V Pravdě bez „p“ jsem zaznamenal pozoruhodnou genetickou anomálii: zatímco muži jsou snědí a černovlasí, bezmála polovina místních žen jsou platinové blondýny. Za tropických veder, které tu v červenci vládnou, si muži zralého věku vykračují po promenádách nahoře bez, vystavujíce svá obří břicha kolemjdoucím pyšně na odiv. Mají (p)ravdu. Jeden můj český známý se za své tělo stydí tak, že se nadobro zřekl návštěv koupališť a plaveckých bazénů. Místo toho, aby holdoval sportům, jež tuží svaly a úží pas, leží doma a drží dietu.

Deník Metro 10. 7. 2024