Měřím 194 cm. Už od mládí se mi tak většina schodů zdá nízká a zdolávám je po dvou; zdržuji se jen při zlomeninách či vyšších horečkách. Před pár lety jsem zjistil, že mi sbíhání schodů po dvou začíná činit jisté potíže (mé pravé koleno se uvolňuje a při nárazech jeví tendenci vypadávat z kloubu) a raději jsem od něj upustil. Schody standardní výšky nadále po dvou vybíhám.

Výjimku tvoří eskalátory pražského metra s vyššími schody, které v případě volného průchodu vyběhnu klasicky po jednom. Respektive ani to už není pravda: nedávno jsem objevil, že jsem běhu neschopen, a tak je jen vycházím svižným krokem. I když třeba při výstupu eskalátorů na stanici Náměstí Míru dnes kousek před polovinou mé tempo prudce zvolní a zbylý úsek se spíše doplazím. Návalu zoufalství propadám, když mě tam bez zjevných znaků únavy předejde nějaký mladík nebo děvče. Tehdy se mu přilepím na paty a s jazykem na vestě za ním ty schody vyskáču; při výjezdu z eskalátorů se mi tmí před očima a pokoušejí se o mě mdloby.

Proč tyhle pošetilosti činím? Dobrá otázka! Na eskalátorech se nedokážu zařadit k pravé straně s většinou rozumných lidí a prostě je vyjet. Možná rozumný být nechci, zato chci být stále mlád (Forever Young; byť už prostý fakt, že si dobře vybavuju tuhle písničku od Alphaville, hovoří v můj neprospěch).

Pokud jednoho dne uvidíte ležet bezvládné tělo u horního výjezdu z eskalátorů na Náměstí Míru, s největší pravděpodobností půjde o mě.

Deník Metro, 2. 10. 2019