I v bretaňském Rennes proběhl protest proti odsouzení devíti katalánských politiků španělskými soudy na celkem 99,5 roku nepodmíněně, trval ale jen půlhodinu a zúčastnila se jej patnáctka místních Katalánců. Dal jsem se do řeči s jednou z účastnic, která se představila jako Montserrat. Cítil jsem, že jsou věci takové, jaké mají být – jak jinak se může jmenovat Katalánka? (Kdyby se vydávala třeba za Růženku, znamenalo by to, že tu něco nehraje.)

Po mém přiznání, že píšu do novin, se Montserrat nabídla, že mi odpoví na dotazy ohledně katalánského hnutí za sebeurčení. Žádné otázky jsem v rukávu neměl, záhy se ale ukázalo, že jich nebude třeba. Paní učí na univerzitě a coby správná pedagožka spustila historickou přednášku. Zhruba od roku 1200 jsme se staletími prohraných bitev a krvavých odplat prokousali až k dnešku.

Rozbuškou hnutí se stal statut Katalánska z roku 2006, který schválilo referendum i madridský parlament a z něhož o čtyři roky později španělský Ústavní soud ponechal jen prázdnou skořápku. Od té doby madridská vláda odbojné provincii soustavně utahuje šrouby. Na rozdíl od Španělů neholdují Katalánci koridě; rozhodnutí místního parlamentu zakázat býčí zápasy na svém území zrušil španělský Ústavní soud. Montserrat by řešení viděla i ve federativním uspořádání, na dialog ale musí být dva a Madrid vsadil vše na represi.

Za Earl Grey, na nějž mě ta paní pozvala, jsem se rozhodl jí revanšovat tímhle sloupkem.

Deník Metro, 30. 10. 2019