Je to tady. Škrábe mě v krku, v uších mi zalehlo a obraz světa přede mnou jako by překryla průhledná opona. Po čase upadám do stavu, který jedna moje známá označila za nejvážnější mužskou nemoc. Rýmička.

Nemám dostatečnou empatii na to, abych se dokázal vžít do ženského vnímání rýmy, pouze si dovolím podotknout: Milé dámy, nehovořte o genderové rovnosti jen tehdy, kdy se vám to hodí do krámu! Co se mě týče, pokaždé, když na mě zaklekne rýma, přepínám na lehčí režim. Ruším schůzky, které snesou odkladu, náročnější činnosti včetně úklidu přesouvám na později a zříkám se sportu. Souběžně s ucpáváním čelních dutin cítím, jak má hlava roste jako balón nafukovaný héliem, jenž se mi každou chvíli odpojí od krku a vznese vzhůru k nebesům.

Jako dítě jsem trpěl chronickou bronchitidou, a pár měsíců v roce jsem tak místo ve školní lavici trávil doma v posteli. Nestýskalo se mi po spolužácích a nebál jsem se samoty. Oddával jsem se spánku prokládanému sněním. Prázdný žaludek – přešla mě chuť k jídlu a nabízené krmě jsem zarytě odmítal jako politický vězeň na hladovce – mi pomáhal odpojit se od reality a odplout do cizích vesmírů.

Který z obou světů je podstatnější, nedokážu posoudit. Vím jen, že ten druhý je zajímavější. Avšak po čase virus práskne do bot, hlava se pročistí a vás čeká návrat ke každodenní existenci. Ach jo… Nelze vyloučit, že i díky chronické bronchitidě z dětství jsem se později vydal na spisovatelskou dráhu.

Deník Metro, 11, 12. 2019