Jedním z četných projevů mé lehkomyslnosti je, že nikomu neposílám vánoční ani novoroční přání. V dávných dobách, kdy se taková přání zasílala poštou, jsem se poté, co se v mé schránce začaly vršit pohlednice s ozdobnými koulemi (byly vyobrazeny na každé vánoční kartě), chytil za nos a těm, kdo si na mě takhle hezky vzpomněli, zaslal zpět přání novoroční.

Jakmile doba mailová vystřídala tu poštovní, vše se náramně zrychlilo a já dobrým ženám a mužům, kteří mi zašlou e-mail s přáním Veselých Vánoc, stihnu zavčas odeslat přání totožného obsahu. (Mimochodem nevíte někdo, proč musí být veselé? Vánoce, kdy bych se smíchy za břicho popadal, jsem dosud nezažil.)

Avšak vývoj jde neustále kupředu, doba mailová už též víceméně pominula a nahradila ji doba sociálních sítí. Tím se vše dále zjednodušilo. V současnosti si vánoční a novoroční přání prostě vyvěsíte na facebookovou zeď a ti, kdo se cítí osloveni, vám je lajkují. Lajkování hromady anonymních přání na Facebooku mi nečiní nejmenší potíže. Díky pokroku, jaký prodělaly společenské vztahy, už má trestuhodná lehkomyslnost na přelomu roku přejde nepovšimnuta; luxus lehkomyslnosti si dnes může dovolit úplně každý.

Nejspíš i to bude ten důvod, proč mi od vás zatím žádné přání nepřišlo. Nebudu z toho dělat aféru a šťastný nový rok popřeji já vám; a protože už nějaký ten pátek žiji v Bretani, nezbude mi než udělat to francouzsky. Mé přání najdete v titulku tohohle sloupku.

Deník Metro, 8. 1. 2020