Martin Daneš

Březnovou ruskou vojenskou invazi na Krym přirovnávají mnozí ke vpádu armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. V obou případech kremelští vůdci svůj bleskový vpád na území cizí země ospravedlnili „zvacím dopisem“. Jaké jsou další společné rysy obou intervencí a v čem se vzájemně liší?

Dva hlavní rozdíly

Nejvýznamnější rozdíl vyplývá z národnostního složení obsazených území: zatímco Krymští Rusové v ruských vojácích viděli osvoboditele, Češi a Slováci je v srpnu 1968 nenazvali jinak než okupanty.

Ukrajinský Krym většinově obývaný Rusy byl pro prezidenta Vladimíra Putina snadnou kořistí. Pádu ukrajinského prezidenta Janukovyče a nezakotvenosti nové kyjevské vlády vzešlé z hnutí Euromajdanu využil k vojenskému ovládnutí Krymu a uspořádání místního referenda, pod hlavněmu pušek. Plebiscit, jehož účastníci se dle očekávání drtivou většinou vyslovili pro připojení k Rusku, byl bez velkých okolků uveden v život, a 18. března se tak stal Krym de facto součástí Ruské federace.

Rozdíl je rovněž v reakci světa na obě zahraniční invaze Moskvy. Zatímco tehdejší sovětskou invazi do Československa podpořil celý východní blok (v jeho ideologickém slovníku šlo o vítězství socialismu nad kontrarevolucí), nedávné připojení Krymu k Rusku mezinárodní společenství takřka jednohlasně odsoudilo. Seznam států, které je uznaly, je krátký a jejich výčet hovoří sám za sebe: Kazachstán, Bělorusko, Arménie, Sýrie, Severní Korea, Kuba, Afgánistán, Bolívie, Nikaragua, Venezuela, Súdán, Uganda, Zimbabwe. 

Internacionalismus versus nacionalismus

V roce 1968 byl svět byl rozdělen na dva tábory. Nejmocnějším mužem toho východního byl generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Leonid Brežněv. Pozice sovětského vůdce byla prakticky neotřesitelná; s výjimkou Brežněvova předchůdce Nikity Chruščova odcházel z funkce jedině nohama napřed.

Ve srovnání se Sovětským svazem je současné Rusko víceméně standardní zemí. Je tomu ale vážně tak? Mezi prvními, kdo by odpověděli „ne“, by možná byl současný ruský prezident Vladimír Putin. Bývalý pracovník sovětské KGB vládnoucí zemi z různých pozic od roku 2000 živí u Rusů nostalgii po „zlatých sovětských“ časech, jejíž ústředním refrénem je sen o obnovení Sovětského svazu v původních hranicích. Komunistickou ideologii vystřídal vypjatým ruským nacionalismem skrývajícím se pod rouškou obhajoby zájmů Rusů, ať žijí na území současného Ruska, nebo mimo ně. Ti z Rusů, již se této doktríně odváží vzdorovat, jsou umlčováni způsobem podobně nevybíravým, jakým byli za komunismu umlčováni disidenti. 

Rychle a rázně

Anexi Krymu provedlo Rusko v relativně krátkém čase. Cílem bylo zaskočit ráznou akcí novou vládu v Kyjevě a ji i celý svět postavit před hotovou věc. Invaze Rudé armády asistované armádami čtyř dalších zemí Varšavské smlouvy do Československa proběhla ještě rychleji. Situace byla o to delikátnější, že byť by se Češi známí svou holubičí povahou nejspíš Sovětům nebránili se zbraní v ruce, mohli by se přinejmenším – měli-li by k tomu čas a příležitost – pokusit zabránit vstupu cizích vojsk na vlastní území. Z toho důvodu proběhla invaze za přísného utajení v noci z 20. na 21. srpen 1968.

Zvací dopis, v československém případě podepsaný členy politbyra Vasilem Bilakem, Aloisem Indrou, Antonínem Kapkem, Drahomírem Kolderem a Oldřichem Švestkou, v ukrajinském sesazeným prezidentem Janukovyčem, sloužil coby ospravedlnění ruské intervence vůči světu. V obou případech však šlo o akt povýtce symbolický. Jak Brežněv v roce 1968, tak Putin v roce 2014 věděli, že ve strachu z rozpoutání širšího konfliktu mezinárodní společenství nad vpádem Ruska na území náležející do jeho sféry vlivu přimhouří obě oči.

Na tomto místě je třeba připomenout, že sovětská sféra vlivu před půlstoletím zahrnovala mnohem rozsáhlejší teritorium než ta dnešní ruská: sahala až za Berlínskou zeď a k šumavským hvozdům, do samého jádra evropského kontinentu. 

Vítězství propagandy a demokracii sbohem

Překvapivě podobný je tón propagandistických kampaní rozpoutaných Moskvou v souvislosti s oběma vpády na cizí území. Slovníkem se, pravda, vzhledem k odlišnému dobovému i geografickému kontextu trochu liší: v Praze v roce 1968 řádily „kontrarevoluční živly“, které byly (jak jinak než) v žoldu „západních imperialistů“, v Kyjevě se v roce 2014 po pádu prezidenta Janukovyče moci chopily kriminální bandy, „fašisté“ terorizující tamní ruské obyvatelstvo a ženoucí „území“ (o státu Ukrajina nikdy není řeč) k rozvratu.

Ruský prezident Putin využil krymské invaze k dalšímu utažení šroubů a prohloubení kontroly nad médii. Posledním z těch, která odmítala poslušně papouškovat detailní zadání (rusky těmniki) přicházejícím týden co týden z Kremlu, jsou odnímány licence.

V zemi je dnes opět slyšet jen jeden jediný názor, ten oficiální, a svoboda slova se stala prázdným pojmem. Kruh se uzavírá: Rusko roku 2014 podezřele připomíná Sovětský svaz před necelým půlstoletím.

Xantypa, 1. 5. 2014