Martin Daneš

Bývalý pracovník amerických tajných služeb Edward Snowden, jenž ze svého úkrytu kdesi na území Ruska vypouští po kapkách informace o odposleších organizovaných Washingtonem, neleží v žaludku už jen vládě své vlasti. Zděšení či rozpaky vyvolává rovněž u zástupců řady evropských států. Národní bezpečnostní agentura (NSA), jejímž byl Snowden zaměstnancem, měla sledovat elektronické komunikace milionů Evropanů včetně předních politiků. Představitelé Francie, Německa i dalších zemí hlasitě protestují proti široce medializovaným odhalením, která zůstávají v rovině spekulací. Zapeklitá situace mezi blízkými přáteli…

Každý telefon může být napíchnutý

Britská vláda se pro změnu nedostala do potíží coby oběť, ale spíše potenciální spoluviník: poddané Jejího Veličenstva měli dle zveřejněných zpráv odposlouchávat Američané s posvěcením tamních úřadů. Mezinárodní aféra, jíž se zabývají jednotlivé vlády, přišla mnohokrát na přetřes i na půdě Evropské unie.

V reakci na informace francouzských, španělských či italských deníků o tom, že americká NSA sledovala desítky milionů elektronických komunikací v příslušných zemích, vyrazil její šéf Keith Alexander do protiútoku s tvrzením, že agentura neorganizovala odposlechy, ale dostávala je od svých zahraničních partnerů. Špiclovaly tajné služby Francie či Španělska masivněvlastní občany a dělily se o takto získané záznamy s Američany? Těžko říci. Pohybujeme se v prostoru, kde jsou veškerá fakta přikryta pečetí Top secret.

Pikantní náboj získala aféra poté, co vyšlo najevo, že vedle řadových občanů (mezi nimiž se to – jak známo – teroristy jen hemží) zaměřili Američané svou pozornost na spojenecké představitele. Podle informací zveřejněných britským deníkem The Guardian odposlouchávala NSA politiky a diplomaty Francie, Itálie, Řecka a dalších zemí s cílem zmapovat rozpory mezi jednotlivými členy Evropské unie. Jejich bdělému oku (uchu!) neušly ani evropské orgány v Bruselu či diplomatické zastupení EU ve Washingtonu.

Dle zdrojů britského deníku předal například čelní funkcionář Bílého domu pracovníkům Národní bezpečnostní agentury svůj telefonní zápisník s čísly 35 světových státníků, jež se pak NSA jala vesele odposlouchávat. 

V hledáčku Merkelová i francouzský prezident

Následovaly vybuchy dalších časovaných náloží, na nejvyšších místech. Francouzský deník Le Monde zveřejnil v říjnu informace o pokusu Američanů nabourat se do počítačových sítí Elysejského paláce v květnu 2012, v údobí mezi oběma koly francouzských prezidentských voleb. Podle zpráv z Německa měl být nejméně rok odposloucháván též mobil německé kancléřky Angely Merkelové.

Německou kancléřku, která do té chvíle k aféře zaujímala spíše zdrženlivý postoj, to rozlítilo a povolala si amerického velvyslance na kobereček. Trpce vyhlásila, že se „takové věci mezi přáteli nedělají“. Z oficiální reakce Bílého domu, podle níž Spojené státy kancléřku „neodposlouchávají a odposlouchávat nebudou“, mezi řádky vyplývá, že v minulosti tak vskutku činily. Francouzský prezident François Hollande zas v telefonickém rozhovoru se svým americkým protějškem Barackem Obamou vyjádřil svůj „hluboký nesouhlas s praktikami, nepřijatelnými mezi spojenci“, a žádal ho o vysvětlení. Situaci přijel do Paříže žehlit i americký ministr zahraničí John Kerry, který tam pěl ódy na adresu americko-francouzského přátelství.

Odborníci na zpravodajské služby k tomu polohlasně podotýkají, že ve skutečnosti sleduje každý každého. Smůlou v uvedeném případě bylo, že se vše provalilo vinou whistleblowera Edwarda Snowdena.

Aby bylo jasno: horší než samotné zjištění, že je Američané sledovali, je pro vůdčí evropské státníky fakt, že informace pronikla na světlo světa. Dostali se tím totiž do role chudáčků, kteří si od „Velkého bratra“ nechají prakticky cokoli líbit.

Ve snaze převzít iniciativu vyzvali představitelé Francie a Německa Evropu i Spojené státy ke společnému kodifikování pravidel pro chování tajných služeb. Dojde-li k ustanovení takových pravidel, je otázkou, jaké země se k dohodě připojí. Je známo, že Washington je k rozšiřování svých mezinárodních závazků dlouhodobě krajně skeptický, a bez něj by to evidentně nemělo žádný smysl. A i kdyby nakrásně takovou dohodu nakonec podepsal, zůstává ve hvězdách, jakým způsobem by se kontrolovalo její dodržování. Jak napovídá sám název, tajné služby se ze své činnosti zodpovídají pouze vlastním vládám, a nikoli nějakému nadnárodnímu fóru plnému zahraničních špiónů…

Xantypa, 1. 12. 2013