Martin Daneš

kapsarNavštívily mě v Paříži dvě známé Češky. Aby se cítily jako doma, zavedl jsem je do hospody připomínající trochu ty české. U baru jsme si objednali pivo do půllitrů (o ten si musíte říct, jinak vám nalijí zdejší míru pro vrabčáky a Francouze – 25 cl) a posadili se k volnému dřevěnému stolu. Na lavici u stěny tam ležela hnědá kožená bunda. Zatímco si ji první známá se zájmem prohlížela, zavolal jsem vrchního a ohlásil mu nález. Bundu nám sebral a pověsil na háček u vstupu do baru.

„Podělali jsme to,“ povzdechla si má známá, „mohli jsme mít pěknou bundu.“ Dál jsme to nerozebírali, přesto bylo jasné, že tím, kdo to podělal, jsem byl já. Svou hloupou horlivostí jsem je připravil o pěkný dárek, který si do Čech mohly přivézt z Paříže: zánovní koženou bundu.

Není pravda, že kradou jen čeští politici. Heslo z dob komunismu Kdo nekrade, okrádá rodinu se nám vrylo do genů a zlodějna je po hokeji druhým národním sportem. Když někdo donese na policii nalezenou peněženku plnou bankovek, je to taková událost, že se o ní píše v novinách… pokud tu peněženku mezitím nevykradou na policejní stanici.

Ve Francii je poctivost ctností a na zloděje tu hledí s odporem. U nás poctivec platí dodnes za hlupáka a obdiv si získá spíš ten, kdo „v tom umí chodit“. Štamgast, jenž si v pařížské hospodě zapomněl bundu, nad tím možná doma mávl rukou a řekl si, že se pro ni staví zítra. Neví, jak málo chybělo a byl by o ni přišel; večer totiž do jeho oblíbené hospůdky zavítali Češi…

 

Deník Metro, 20. 11. 2013