My Češi milujeme všelijaká výročí, a jedno letošní jsme se tak rozhodli pojmout ve velkém stylu: sto let od založení Československa si připomínáme po celý rok. Když se jakýsi můj francouzský známý dozvěděl, že České centrum v Paříži plánuje sérii akcí k tomu výročí, zeptal se: „Jak to, že s takovou pompou slavíte vznik státu, který jste sami rozpustili?“

Neměl jsem na to tehdy odpověď. Teprve po zahájení brněnského festivalu Re:publika, jehož se zúčastnil premiér Babiš se slovenským protějškem Pellegrinim, mi náhle svitlo. Oba státníci zdůraznili, že založení Československa považují za jednoznačně pozitivní záležitost; za stejně pozitivní považují jeho rozdělení před 25 lety.

Až toho svého Francouze uvidím, řeknu mu: Československo bylo, a už není. Marxistickou terminologií řečeno „splnilo svou historickou úlohu“ a zmizelo v propadlišti dějin. My jej z něj dnes taháme, i když ne tak docela. Je to něco jako ohlédnutí se za vlastním mládím: bylo hezké, je nač vzpomínat, ale už se nevrátí.

Jaká z kulturních akcí k velkému výročí je ta nejpamátnější? Pokud bychom k plánovaným zařadili i ty neplánované, bylo by to nejspíš páteční zřícení střechy na Masarykově domku v Čejkovicích, kde je muzeum prvního československého prezidenta; tu střechu neshodila žádná vichřice, ale prostá únava materiálu…

Takhle to u nás chodí. Necháváme všecko sejít věkem a spadnout – ať je to Masarykův dům, Libeňský most anebo třeba Československo.

Deník Metro, 30. 5. 2018